MATE x 32/2

26. června 2018 v 0:52 | Khaleesi |  MATE
"You're not leaving today."


Vystoupil jsem z auta a zamkl ho za sebou. Parkoval jsem přímo před nemocnicí a trochu jsem se obával o svoje auto v přítomnosti Keitha, ale Tommy pro mě byl důležitější.
Nevěnoval jsem mu moc pozornosti. Za to, když viděl on mě, zadusil cigaretu a odlepil se od stěny, o niž se opíral. Před vchodem do nemocnice mi zablokoval cestu.

Podíval jsem se mu do očí a štěkl na něj: "Uhni."
"Diana tě tam nebude chtít vidět," odpověděl mi nezaujatě, ale stále mi stál v cestě. Propálil jsem ho pohledem. Nechtěl jsem se s ním pobít před nemocnicí, ale musel jsem dělat, co bylo nutné.
"Novinka: je mi u prdele, co chce Diana. Pohni se," strčil jsem do něj, aby uhnul, ale on se nedal. Žduchl mě taky. V dalším návalu zlosti jsem ho chytil pod krkem a přitlačil ho na stěnu. Chvíli váhal, ale pak se mi začal smát do obličeje.
"Podívej, mě vůbec nezajímá, že tvůj teplý přítel bez tebe umře," vysmíval se mi, "já dělám, co by chtěla Diana. Stejně ho to porazí, dřív nebo pozdějš."
"Ty kreténe," zavrčel jsem a zesílil stisk. Nemohl dýchat-teď se cítil jako Tommy. Úsměv mu stále nemizel z tváře, místo toho mi ještě ukázal zuby -nebo spíš to, co z nich zbývalo.
"Pojď, pěkný ksichtíku, vraž mi," popichoval mě přidušeně, "vraž mi a jdeš sedět. Není to jako, že bych na tebe nic neměl."
Fuck. Pustil jsem ho, ale pořádně jsem s ním praštil o stěnu. Znovu se zasmál. Spolkl jsem svůj vztek a prošel velkými samo-otevíracími dveřmi.

Chodby nemocnice se mi zdály více, než povědomé. Zvlášť po mé poslední návštěvě, kdy jsem se schovával v každé všemožné chodbě. Vyhoďte mě dveřmi, vrátím se oknem. Přivalil jsem se k recepci a nervózně poklepával nohou, než si mě všimla mladá zrzka za pultem.
"Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?" zeptala se mě recepční, jakmile odlepila svůj pohled od dokumentů, co vyplňovala. Jedním dechem jsem odpověděl: "Tommy Joe Ratliff."
"Pardon?" zamrkala na mě a nechápavě mírně zakroutila hlavou, aby naznačila, že mě nechápe. Okamžitě jsem se začal opravovat: "Umh, dobrý den. Hledám Tommyho Ratliffa, přivezli ho před pár hodinami-"
"Jste rodina?" Zastavila mě jednoduchou otázkou. Bez rozmyslu jsem přikývl. Zrzka si sedla na židli a přejela s ní k počítači. Chvíli něco vyhledávala, pravděpodobně informace o něm. Brzo si stoupla zpět ke mně a já už očekával obvyklé: "Jste Adam Lambert? V tom případě se omlouvám, nemůžete..."
Příjemně se na mě pousmála. "Pan Ratliff je momentálně na jednotce intenzivní péče po operaci. Jednalo se o kolaps levé plíce kvůli nádoru... více by vám mohl říct doktor. Pokoj 42, dovnitř smíte jen na povolení ošetřujícího lékaře."
Srdce se mi potápělo hlouběji a hlouběji, jak recepční mluvila. Kolaps plíce kvůli nádoru. Fuck.
"Kdo," nasucho jsem polkl, "kdo je jeho ošetřující lékař?"
"Doktor Tucker."
"Děkuju," vydechl jsem. Podíval jsem se na sérii velkých informačních cedulí a našel JIP. Vzal jsem to sprintem do schodů, jako za starých časů.

Doběhl jsem k pokoji 42. Okno z chodby do pokoje mělo odestřené žaluzie. Zastavil jsem své kroky hned, jak jsem viděl Tommyho v posteli, se zavřenýma očima a s dýchacím přístrojem vedle něj. Vedly z něj různé trubičky a kdoví co ještě. Vypadal, že jenom klidně spí, že vůbec neví, co se s ním dělo. Přišel jsem co nejblíž k oknu a trhaně vydechl. Takový pohled bych nikomu nepřál. Samotnému mi to drásalo srdce i nervy. Myslím, že jsem ani nemrkal - jen jsem nehybně stál a díval se upřeně nanemocniční lůžko. Kámen, co se vytvořil v mojí hrudi, mě skoro rozbrečel. Na chvilku jsem si zavřel oči a sklonil hlavu, abych se dal dohromady.

Najednou jsem zaslechl formální zakašlání za zády. A taky tiché oslovení. Frustrovaně jsem se nadechl, zatnul zuby a otočil se.
"Adame, chtěla jsem říct, že-"
"Děkuju vám," podíval jsem se pohrdavě na osobu, co se na mě snažila mluvit, "že jste ho vyhodila. Odstěhoval by se ke mně tak jako tak, urychlila jste námto."
"Nemusíš být hned drzý," kárala mě Ratliffová a v dlani svírala kapesník, "chtěla jsem ti říct, že jsi nemusel chodit. Nemůžeš mu pomoct." Sarkasticky jsem se uchechtl: "Nemusel chodit, do hajzlu, to nemyslíte vážně. Jak jste se sem vůbec dostala vy?"
"Mají na mě kontakt. Jsem jeho matka a dokážu se o něj postarat sama," oznámila mi drsně, "alespoň v nemocnici."
Zatnul jsem pěsti a povolil je. Musel jsem si v duchu napočítat do deseti, abych nezačal křičet.
Přistoupil jsem k ní blíž a ona couvla.
"Vy nejste žádná matka," zaprskal jsem vytočeně, "jaká matka by si vybrala radši násilníka, než vlastní děcko?"
"Keith a Tommy by spolu mohli vycházet, kdyby se Tommy změnil. Tohle z něj děláš ty, Adame, oba to víme. Takové nesmysly o... jiné orientaci: to je tvoje škola," snažila se na mě apelovat měkkým tónem. Dohnal jsem ji až ke stěně, tím, jak jsem šel stále blíž a ona dál couvala.
"Dělám to z něj já, shit. Jak jsem mohl být tak hloupý a nevidět to, že já z něj celou dobu dělám buznu..." zeptal jsem se řečnicky, "nebudu se o tom hádat, ne s vámi."
Jenom nade mnou se znechuceným pohledem zakroutila hlavou.
"Vzdal bych se vlastní plíce, aby on mohl dýchat. Můžete tohle říct vy, nebo Keith? Nemyslím si," procedil jsem mezi zuby, "Keith je násilnický, ožralý bastard a vy jste slepá a blbá, když opustíte syna pro takového kreténa!"
"Neurážej mě, ty-!"
"Upřímně, nezajímá mě, jestli vás zmlátí, jestli vás okrade o všechny prachy a důstojnost, je mi to úplně jedno. Je mi jedno, jestli si ho postavíte před nemocnici jak blbého hlídacího psa, abych - nedej bože - přišel kontrolovat svého přítele. Jste mi úplně ukradená - ale on není," ukázal jsem Tommyho směrem, "takže jestli chcete být matka, jak se mi tu snažíte nalhat, tak se vzchopte a pošlete Keitha zpátky do prdele. Ukažte Tommymu, že chcete zpátky syna. Dokud sebou nehnete, ani na něj kurva nemluvte. Vy, a už vůbec váš hlídací pes."
Věnoval jsem jí poslední oční kontakt, který, podle mě, vypovídal o všem. Pak jsem se otočil zpátky a rozhodl se jít hledat toho doktora, co mi mohl povolit přístup k Tommymu.
Na poslední chvíli na mě zaječela: "Ty nemáš co říkat, jsi taky špatný!"
"Oh, jo, jsem stejně špatný, jako Keith. Piju, kouřím, jsem v každé bitce," pokrčil jsem nezaujatě rameny, stále zády k Dianě, "alespoň mám všechny zuby stále v puse a vztah založený na lásce."

Po krátkém rozhovoru s doktorem Tuckerem, kterého jsem, mimochodem, hledal po všech čertech, mě navlékli do modrého kompletu, dali mi bílou čepici na hlavu a roušku přes pusu. Vyslali mě do místnosti s tím, že jedině takhle můžu dovnitř. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl strach a divný pocit už při prvním kroku dovnitř. Nepovažoval jsem se nikdy za osobu, co by nezvládala stresové situace, ale vidět ho s tolika hadičkami dovnitř a ven ve mně vyvolalo jedno velké tlusté NE.
Místnost se mi zdála chladná, i když měla pokojovou teplotu. Všechno smrdělo jak desinfekce a přístroje pípaly. Jeden, pak druhý. Pořád dokola, ve stejném časovém intervalu.
Posadil jsem se na stoličku vedle Tommyho postele. Prohlédl jsem si ho zblízka. Jeden prst měl scvaknutý v takovém tom divném kolíku. Chtěl jsem cítit jeho teplo, život, tak jsem ho ve svých rukavicích chytil za ruku. Za bledou a studenou ruku.
Můj pohled se upínal střídavě na naše spojené ruce, na jeho obličej a nastroje, co ukazovaly mně neznámá čísla a čáry. Chtěl jsem mu něco říct, ale věděl jsem, že teď mě neslyší. Mnul jsem rty o sebe a kousal se do tváře.
Hlavou se mi honily různé myšlenky. Bolelo ho to dlouho... a bolí ho to teď? Cítil se divně už od rána? Proč mi nic neřekl? Bože, doufám, že cítí, že jsem tady. Přeju si, aby existoval způsob, jakým bych mu mohl pomoct - ale neexistuje, nebo ano? Můžu jenom čekat.
Slyšel by mě, kdybych na něj promluvil? Přivedl bych ho hlasem zpátky do reality? A proč mu vlastně zkolabovala plíce? Můžou za to doktoři? - Protože jestli ano, jsem ochotný si to vyřídit s každým jedním z nich. Všechno v životě se mi točilo okolo něj a doktoři možná někde udělali chybu? Možná mu dali málo nebo moc prášků, málo nebo moc chemoterapie? Ne, ne, už si vymýšlím. Na vině nejsou doktoři, ale zkurvená rakovina. Snad Tommy nebude trpět, až se probudí. Jak mu vůbec bude?
Za jak dlouho se vlastně probudí? Probudí se... vůbec? ...Měl bych si začít připouštět to, že mi ho rakovina opravdu jednou může vzít? ... Je tohle začátek konce?

Držel jsem tu samou chladnou ruku další čtyři dny na jednotce intenzivní péče a už druhý den na běžném pokoji. Stále zůstával v kómatu a nevypadal, že se plánuje probudit. A, fuck, nikdy jsem se necítil víc unavený, než když jsem po pěti skoro probděných nocích mířil znovu do nemocnice. Všechno na mě hrozně doléhalo, ale povzbuzoval jsem se tím, že tu nejsem ten, kdo má právo brečet. Zůstával jsem silný pro svého nemocného chlapce.
Odskočil jsem si na kávu, protože se mi v nepohodlné židli už zavíraly oči. Nechtěl jsem usnout - pak by mi totiž řekli, ať si jdu odpočinout domů a vrátím se později. Svým krátkým odchodem jsem dal prostor celé Tommyho crew, abyse za ním šla podívat. Návštěva zahrnovala Deborah, Lou a Noaha. Deborah mě objala, když poprvé přišla sama do nemocnice - hned druhý den po tom, co Tommyho hospitalizovali. Nepotřeboval jsem objetí, ale ona očividně ano. Zvlášť připrvním zjištění, že je Tommy ve stavu, v jakém byl. Od té doby sem chodila pravidelně. Stejně jako Lou. Ta se ale víc zajímala o mě, snažila se do mě dostat jídlo a něco k pití, jednou mě donutila se jít domů vyspat. Choval jsem se k ní občas hnusně, ale v hloubi duše jsem byl vděčný. Začínal jsem smrdět jako nemocnice.
Vyšel jsem před budovu s malým plastovým kelímkem v ruce. Vedle mě si stoupla Louise a zapálila mi cigaretu. Opřel jsem se zády o stěnu a hlasitě si zívl. Zrovna pršelo, déšť mi přilepil vlasy k čelu. S nespokojeným zamručením jsem je odhrnul.
"Měl bych se brzo vrátit zpátky nahoru-" začal jsem unaveně. Ani jsem nedořekl větu, Louise promluvila přese mě: "Jsem si jistá, že se o něho Debb a Noah těch pár minut postarají."
Podíval jsem se na ni tak těžkýma očima, že jsem je skoro neudržel otevřené.
"Achjo, Adame," zakroutila nade mnou hlavou a vyfoukla kouř, "vypadáš hrozně."
Pozvedl jsem obočí a potáhl si z cigarety: "Dík, to jsem potřeboval slyšet, pomohlo, cením."
Cítil jsem, že i mluvení se pro mě ztížilo. Stejně jako chození, nebo jen stání na nohou. Povzdechl jsem si a trochu si protáhl ramena slabým zakroužením. I u toho jsem málem umřel na vyčerpání.
Hodně jsem se přemáhal, ale i tak jsem ze sebe vytlačil nějakou souvislou větu:"Je vtipné jak... se někdo jiný může stát tvojí největší slabostí."
"Yeah, znám ten pocit," přikývla souhlasně. Měl jsem Louise upřímně rád. Konečně někdo, z koho se nestal malomozkový zakomplexovaný idiot. Zrovna Lou se mi snažila pomáhat a podporovat mě, jak nejvíc se to dalo - a já byl asi pěkně slepý, když jsem to neviděl. Nebo nechtěl vidět, nechtěl poslechnout rady někoho, kdo se o mě upřímně chce postarat. Nemyslel jsem si, že budu v životě potřebovat lidi, abych se cítil líp, ale jestli mi někdo zlepšoval náladu, tak zrovna ona.
Vydechl jsem a promluvil znova: "Tak kurva moc se bojím, ani si nedokážeš představit, jak moc."
"Je to divné, pro někoho, kdo nikdy nemá strach, hm?" přejela mě pohledem. Chtěl jsem se na ni dívat, když už jsem s ní mluvil, ale jen jsem stál na dešti se zavřenýma očima.
"Zasraně divné. Cítím se, jak kdyby někdo vzal kus mě a položil ho na nemocniční postel. A s každým dalším dnem, co ho vidím jenom nehybně ležet, si uvědomuju, kolik času jsem ztratil. Celé ty roky jsem se hnal za děvkama, přitom... on byl pořád vedle mě," povzdechl jsem si frustrovaně. Voda měbila do tváře a smáčela už i moje oblečení. Cigareta mi taky zhasla. Super.
"Na jednu stranu tě obdivuju," řekla. Zeptal jsem se, za co si zasloužím obdiv.
"Žes neutekl."
"Taky bys od Deborah neutekla," zkusil jsem, aby se vžila do mojí situace. Odmlčela se. To mě udivilo.
"Oh, miluju Debbie, rozhodně ano, ale, umh, nevím, jestli bych mohla dělat...věci, co děláš ty," naznačila opatrně, "vynášení pytlíků s blitím, týdny proseděné v nemocnici, neustálý strach z toho, co přinese další den - jestli se ráno probudíme obě, nebo jen já. To není pro mě a upřímně netuším, jestli bych udělala takovou oběť. Nechtěla bych to ani po ní, kdybych onemocněla. Nemohla bych ji zatáhnout do něčeho tak... bolestivého."
Rozlepil jsem oči od sebe a otočil hlavu jejím směrem. První jsem chtěl říct,že pokud by zdrhla, tak rozhodně nemiluje tolik, jak tvrdí. Po krátkém zamyšlení mi ale došlo, odkud vychází. Bylo to těžké, bolestivé, stresující a tak, tak únavné. Představa, že bych šel večer spát s ním, ale vstával sám, mi skoro obrátila žaludek. Naskočila mi husí kůže. Uklidnil jsem se a pokrčil rameny: "Ne jakože bych měl kurva na výběr. Vyrostli jsme spolu. Ale já jsem se zamiloval, to je stonásobně horší, když pak vidíš, jak trpí. Doma, ve škole, a zevnitř-"

Najednou někdo opodál skoro vypadl ze dveří. Oba nás to probralo. Po bližším prozkoumání dotyčného běžce jsme zjistili, že doběhl Noah. Neotevřel jsem ani pusu a už namě sypal slova.
"Tommy, on," dýchal, jako by právě uběhl maraton. Jeho krátká pauza mi málem přivodila infarkt.
"Mluv!"
"Probral se!" oznámil nadšeně a mně se na chvíli zastavil svět. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
Strčil jsem Noahovi do ruky kelímek s kávou a vzal to přímo do pokoje 42.

Když jsem doběhl do chodby, jako první jsem se setkal s dojatou Deborah, jak si kapesníkem stírá rozteklou řasenku.
"Deborah! Jak je mu, je v pořádku?!" začal jsem se okamžitě vyptávat. Přikyvovalas malým úsměvem na rtech.
"Vyšetřují ho doktoři, ale vypadá, že bude v pořádku," zabreptala dojatě. Usmál jsem se na ni a kdoví, co to do mě vjelo, ale objal jsem ji taky, jako ona předtím mě. Oproti mě malá Deborah skoro musela vyskočit, aby mě objala zpátky.
Když jsem si všiml, že žaluzie u okna do chodby se otevřely, okamžitě jsem ji pustil a běžel. Nalepil jsem se na okno a viděl, jak Tommy pomalu otáčí hlavu mým směrem. Tak natěšený z cizích očí jsem snad nikdy nebyl. Naše pohledy se střetly a on mi věnoval ten nejsladší slabý úsměv, jakého byl v tu chvíli schopný. Hrozně mi to zahřálo srdce a málem jsem se na místě roztekl štěstím.
Rty naznačil, že mi posílá pusu. Přiložil jsem ruku na sklo a udělal, že ji chytám. Usmíval jsem se na něj jak slunce samotné. Muselo to celé vypadat trochu strašidelně - potetovaný bílý upír s černýma kruhama pod očima je připlácnutý na skle a prohazuje si tam s někým pusu. Divil jsem se, že se mě Tommy nelekl. V odraze jsem totiž vypadal fakt hrozně. Odtrhl jsem se od svého odrazu a ujistil se, že se on stále dívá.
Ukázal jsem prstem na místo, kde mám srdce, a otočil ruku na něj. Znovu se sladce pousmál.
"No nejste vy dva k sežrání?" komentovala mě Louise, která se právě vrátila s Noahem. Stoupla si vedle mě. Deborah s ním si mezi tím sedli opodál.
"Zamiloval jsem se do vojáka," řekl jsem pro sebe potichu.
"To teda," dodala a já si uvědomil, že zním sentimentálně, "vybral sis dobře. Jenom doufám, že můžu jít za svědka, až do toho vy dva vojáci jednou praštíte." Povzbudivě mě poplácala po rameni a odešla se taky posadit. Ani jsem nedokázal popsat své pocity. Snad jen - úleva. Obrovská úleva.
S pohledem upřeným na něj jsem čekal, až doktoři ukončí cokoliv, co momentálně prováděli a zkoumali, a konečně mě pustí za ním.

Konečně se otevřely dveře a všechen personál vylezl ven. Oznámili nám, že vypadá, že bude v pořádku a pokud se nevyskytnou žádné komplikace, mohl by domů během pár dní. Nedočkavě jsem přešlapoval na místě.
"...Hm, pacient komunikuje a jeho stav je v normálu. Můžete ho navštívit." Jeden doktor si odškrtl něco v papírech a věnoval nám přikývnutí.

Na nic jsem nečekal a vběhl do pokoje. Přiřítil jsem se až k Tommyho posteli a zběsile zaparkoval opřením rukou o kovové čelo postele. Chtěl jsem mu dát pořádnou pusu, ale on otočil hlavu.
"M-m, mám," vydechl mimo mě, "špatný dech." Oh, jako bych se nad takovou blbostí pozastavoval, zvlášť v situaci, jako tato.
"Nevadí mi to, sunshine," vzal jsem jeho bradu a opatrně natočil jeho krásný obličej zpátky k sobě. Vtiskl jsem mu jemný polibek na rty a pohladil ho po tváři. Vracela se mu barva. A mně se rozbušilo srdce, jako vždycky, když jsem měl tu čest líbat jeho rty. Děkoval jsem snad i bohu, že se probudil.
Tommy chvíli mlčel a díval se na mě unavenýma očima. Pak znovu tiše promluvil: "Jsi mokrý."
"Venku prší," oznámil jsem jedním dechem a stále se nevzpamatoval. Omylem mi z oka vyklouzla slza štěstí a stekla pomalu dolů po mojí tváři. Hřbetem ruky jsem ji pohotově setřel. Zázrak, ležící na nemocniční posteli, znovu zvedl koutky úst. Dal jsem mu pusu ještě na čelo a pomalu se krotil, protože začali přicházet ostatní návštěvníci. Přisunul jsem si židli blíž k posteli a chytil Tommyho ruku do své. Přejížděl jsem po ní palcem a možná mě to uklidňovalo ještě víc, než jeho. Stejně, jako se nepouštěl on mě, jsem se já nehodlal pustit jeho.

***
Další den jsem do nemocnice naběhl hned po škole. Vzal jsem Lou za slovo a začal se věnovat učení. Taky jsem se poprvé za týden dobře vyspal, s vědomím, že Tommy je při smyslech.

Vyšel jsem schody a zrovna jsem vejít do jeho pokoje, s kyticí v ruce, kterou jsem koupil po cestě, když jsem zevnitř uslyšel hlasy. Nakrčil jsem obočí a zaposlouchal se.
"Báli jsme se, že bys mohl umřít a nechtěli jsme… abys nás nenáviděl."
Okamžitě mi ze rtů zmizel úsměv. Semknul jsem čelisti a klidně vešel do místnosti. Uvítaly mě přátelské pohledy Diany a Keitha. Ona seděla na mém místě vedle Tommyho postele a pan alkoholik rodinný typ si pro jistotu stoupl ke dveřím, jako správný hlídací pes. Tentokrát nic neříkal, jen se nepříjemně zašklebil mým směrem.
Tommy ke mně taky zvedl zrak, viděl, že jsem připravený ztropit pořádnou scénu. Co jsem naopak viděl já, bylo, jak má slzy v očích. Jakmile jsem si jich všiml, položil jsem květiny a prolomil trapné ticho.
"Myslím, že byste měli odejít," řekl jsem klidně, rozhodnutý zatím nerozházet celou nemocnici. Přejel jsem je oba pohledem a ochranářsky si stoupl blízko postele. Diana se odsunula a postavila na nohy.
"Nejsi v pozici, kdy bys mohl určovat, co ostatní můžou a nemůžou," ozval se bezzubý, dříve, než mi stihl odpovědět kdokoliv jiný. Hodil jsem po něm pohledem a zavrčel: "V nemocnicích mají zákaz zvířat, nevím, co tu ještě děláš."
"Říká ten, co chodí za Thomasem, kamkoliv se hne. Haf haf, drsňáku," mrkl na mě provokativně.
Nadechl jsem se, že něco řeknu. Nechtěl jsem se bít, chtěl jsem Keitha venku z tohohle pokoje.
"Adame," oslovil mě Tommy a já se na něj otočil. Zakroutil hlavou a já spolkl svá další slova.

"Mohli byste nás nechat chvíli o samotě?" promluvila najednou Diana, prosebný pohled v očích. Pro jednou vypadala, že se umoudřila. Přikývl jsem, ale nehodlal jsem nechat Keitha v místnosti, pokud v ní nebudu. Říkejme tomu paranoia, ale kdoví, kdy tady magora napadne zamknout dveře zevnitř.
Naštěstí se s nepříjemným pohledem mým směrem pakoval ven. Následoval jsem.

Posadil jsem se ke zdi, on si sedl naproti, o pár metrů dál. Díval se na mě s pohrdáním v očích a já se snažil vyhnout jeho pohledu.
"Jsi idiot, Lamberte," vylezlo z něj najednou a já zvedl obočí. Nechtělo se mi ani odpovídat.
"Vybral sis k sobě děcko, co stejně za chvíli umře. A ještě k tomu chlapa, to nikdy nepochopím, fuj."
Nemluv, Adame, chce provokovat. Založil jsem si ruce na hrudi a beze slova se opřel do studené kovové židle.
"Zezadu to můžeš mít i se ženskou, co tě láká na něm? Nebo na chlapech, obecně? To jako chceš být ženská ty?" Zamýšlel se. Bylo pro mě těžké udržet svoji velkou pusu zavřenou. A stalo se přesně, co jsem očekával - neuspěl jsem.
"Co tě láká na násilí? Potřebuješ se cítit jako vyšší třída, alfa samec? Označuješ si teritorium modřinami, nebo spíš psychickými následky? Nechápu to. A ani nechci, takže neodpovídej. Nebaví mě řešit tebe a Dianu. Dnešek je doufám naposled, co vidím tvůj nechutný ksicht."
Zasmál se a na chvíli se podíval jinam. Vysmíval se mi, zase, ale nebral jsem si to nijak k srdci. Poklepával jsem nohou o zem z nedočkavosti, kdy se jeho i Diany zbavíme a bude s Tommym zase sami dva. Cokoliv mu chtěla říct, už to řešili moc dlouho. Neměl jsem na Keitha vůbec náladu.
"To by sis přál, vidět mě dneska naposledy. Hah, my dva se ještě setkáme, i s tím tvým holohlavým krasavcem. No jo, slyšel jsem, žes mu zaplatil novou paruku. Velkorysé gesto, buzny. Být to na mně, oholím vám vlasy všem a pošlu vás někam na oddělání."
Nakrčil jsem čelo a jasně oznámil: "Stále platí to, co jsem slíbil - uslyším, že jsi Tommymu něco udělal a dojdu si pro tebe."
Nespokojeně mlaskl a ironicky se zeptal: "Ale ale, snad neslyším… vyhrožování? Mladý kluk jako ty přece nechce jít sedět, nebo ano? Můžu to zařídit."
"Za všechno, cos kdy udělal jim," ohlédl jsem se po pokoji, ve kterém momentálně debatovali Tommy a Diana, "bych tě vlastníma rukama zabil, kdybych mohl."
Chvíli se na mě provokativně díval a mlčel. Pak se znovu začal smát, pobaveně, jako by mu přišlo všechno, co říkám, vtipné.
"Ale no tak, najednou je z tebe anděl a nikdy ses neopil a nepřehnals to. Navíc, ženská si zaslouží facku, když se chová jak kráva. A nevlastní spratek? Ten mě nikdy nezajímal. Já jsem si to neudělal, proč bych se o to měl starat?" pokrčil nezaujatě rameny a laxně mávl rukou. Jednou rukou jsem si promnul spánky a musel pořádně vstřebat ty sračky, co do mě hustil. Ženská si zaslouží - prosím? Kde ten kretén žije, ve středověku?
Povzdechl jsem si a raději mlčel. Viděl jsem na Keithovi, že chce v nesmyslné konverzaci pokračovat, ale ztratil jsem zájem při hlasitém zvuku, co se ozval z Tommyho pokoje.
Vyskočil jsem na nohy a běžel bezmyšlenkovitě dovnitř.
"Běž pryč! Běž!" naléhal Tommy se slzami tekoucími dolů po růžových tvářích. Diana stála, dál od postele. Pomalu jsem se nestihl ani zorientovat a už jsem stál uprostřed hádky. Zaujaly mě střepy na podlaze z rozbité skleničky - pravděpodobně zdroj rány, co se ozval na chodbě. Trochu jsem se uklidnil. Nic se nestalo, jen sklenička. Pravděpodobně ji Tommy shodil dolů z nočního stolku.
"Tommy, nemusíš reagovat tak přehnaně," mluvila tiše Diana. Hlas měla taky roztřesený, ale zdaleka ne tak, jako Tommy. Neříkal jsem ani slovo.
"Vypadni! Běž si slepě za někým, kdo ti udělá za života peklo! Ale už nikdy, nikdy mě nekontaktuj. Nechci tě mít v životě, když si jak blbá necháváš ničit ten svůj," rukou si setřel slzy a já pořád zmateně postával. Nechápal jsem, co přesně vyvolalo takovou reakci.
"To nemyslíš vážně," špitla Diana, i když věděla, že to myslí smrtelně vážně. Neříkal by něco tak těžkého, kdyby na tom nehodlal trvat. Mně samotného to svým způsobem zasáhlo, hodně jsem si zakládal na rodinných vztazích.
"Mami, ty sis nemohla nikdy dovolit moji léčbu, nebo alespoň něco hezkého pro sebe, ale můžeš si dovolit svatbu?!" Moment, moment, svatbu… Vyvalil jsem oči a poslouchal dál. "Posloucháš se vůbec?! Jdeš z bláta do louže, první ho pozveš domů, pak vyhodíš mě a nakonec si ho chceš vzít?! Dobře, dělej si, co chceš, ale já s tebou už nechci mít nic společného. A to, žes ho přivedla sem, jenom aby tu mohl dělat problémy, byla poslední kapka. Dokud budeš s ním, nechci tě vidět."
"Myslela jsem, že jsem tě vychovala líp," vytáhla kapesníky a co nejrychleji utíkala z pokoje. Pohotově jsem uhnul přímo přede dveřmi. Bouchla s nimi, náraz se ozval po prostorné místnosti i chodbě.

Nepotřeboval jsem se ani ptát, on sám mi taky nemusel nic říkat. Věnoval mi jediný pohled očima plnýma slz a já hned věděl, co mám udělat. Nemluvit, jenom ho držet. Těžce jsem polkl a obešel postel z druhé strany. On ležel blíž ke strojům, takže vedle sebe měl víc místa. Svlékl jsem si koženou bundu a hodil ji přes židli. Opatrně jsem si lehl na záda vedle něj a položil ruku dlaní nahoru. Tommy se na mě sice ani nepodíval, ale propletl si se mnou prsty. A chvíli jsme tam spolu jenom tak leželi, ruku v ruce, jemu stále tekly slzy a oba jsme se dívali do stropu, jen občas jsem zaslechl popotáhnutí. Každou chvilku mu docházel dech, jeho nově nahozená plíce se asi ještě pořádně nechytala, nebo něco. "Dýchej," připomněl jsem mu. Slyšel jsem, jak se hluboce nadechl a vydechl. Mlčel dalších pár minut.

"Adame?" oslovil mě jemně.
"Mhm?" otočil jsem k němu hlavu. Díval se mi přímo do očí.
"Jsi moje jediná rodina," zašeptal, jako by se měl znovu rozplakat, "neopustíš mě, že ne? Já nechci zůstat úplně sám."
Zakroutil jsem hlavou a druhou rukou ho pohladil po tváři. "Neopustím tě, nemusíš se bát. Dokud mi sám neřekneš, abych tě nechal na pokoji, tak se mě nezbavíš."
"Mamka se bude vdávat. Keith ji požádal o ruku," seznámil mě se situací a já přikývl.
"Vím, že jsi to dneska měl těžké a jsem na tebe hrdý, lásko. Zvládáš věci skvěle, jsi bojovník. A kdyby cokoliv, nikdy nebudeš sám. Mamka tě bere jako vlastního. Máš rodinu."
"Eber se mi omluvil za to, co se stalo na Vánoce. Asi-možná mě, nás začal akceptovat."
Tahle informace pro mě byla nová! Můj otec mi nic neřekl. Ani o jeho rozhovoru s Tommym, ani o tom, že by se třeba hodlal umoudřit.
"Jak jsem říkal," zopakoval jsem, "máš rodinu. Velkou. Ashley se dá do kupy a Neil s Ingrid proti nám nic nemají."

"Miluju tě," pípl, "fakt hodně, Mitchie." Použil moje speciální oslovení, co jsem tak dlouho neslyšel.
Neudržel jsem se a zvedl koutky do slabého úsměvu.
"Neříkej mi tak, Joe," vytáhl jsem jeho prostřední jméno a hravě na něj mrkl. Smutně se pousmál zpátky. Věděl jsem, že čeká, až mu taky připomenu, že ho miluju. Můj sladký přítel, bylo mi ho tak líto. Měl tolik problémů, počínaje zdravotním stavem, přes školu až po jeho matku, co vedla svoje žití a bytí do sraček. Nadechl jsem se a ležel tam další chvíli v tichu.

"Říkali," promluvil znovu, "že mi dají silnější chemoterapii. Nebo možná říkali… častější? Já nevím, byl jsem mimo, ale prý… prý se nelepším tak, jak doufali, že budu."
Moje srdce se sevřelo. Cítil jsem se těžší. Těžší strachem, co ve mně vyrostl.
"Myslím si, že jestli se rakovina bude dál rozšiřovat, že-" pokračoval, ale přerušil jsem ho.
"Ne. Ne, ne. Zkus na to teď nemyslet. Zvládneš to. Zvládneme to spolu," přesvědčoval jsem jeho i sebe. Po dnešku jsem ale nechtěl do jeho krásné blond hlavy sázet další brouky tím, že bych rozebíral, co řekl. Rozhodně tím ale nasadil brouka do hlavy on mně.
"Miluju tě, sunshine," řekl jsem a viděl, jak se mu rozzářil strhaný obličej. Usmál se na mě jako sluníčko, jak zaslechl moje slova. Natáhl jsem se a něžně ho políbil na rty.
Musel jsem se dát dohromady, pro nás oba. Ve škole, v osobním životě, možná i urovnat bullshit mezi mnou a Ashley.

Znovu jsem se na dlouhou chvíli zahleděl na mého krásného přítele.
A když se Tommyho matka hodlala vdávat, tak ať. Nanejvýš rok a nebude jediná s prstenem na levém prsteníčku. Slibuju.



dobrý den, členové sekty "Kdy bude další mate?"
je mi líto, že jste museli tak dlouho čekat, ale konec roku na střední (ostatně na jakékoliv škole) je vždy sranda. Sice mě to neomlouvá, ale alespoň víte, co jsem dělala celých těch 84 let, co jsem nic nevydala.
also,
víte, jak hra detroit: become human jako
EXISTUJE? tak
connor je můj nový crush, kdyby vás to zajímalo. a taky by vás možná mohl zajímat oneshot nebo short story nebo možná delší projekt na future téma. v případě zájmu bližší info v komentech. MAYBE.
i love yall
thanks for your support and patience
love,
-khaleesi xxxxx
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 26. června 2018 v 21:23 | Reagovat

Jsem moc ráda že píšeš o nich i když skutečnost je již jiná ale fantasie může pokračovat moc dík. :-D  :-)

2 Janimi Janimi | 27. června 2018 v 13:37 | Reagovat

Aááááá konečne ďalšie pokračovanie...smutné, ale skvele napísané...ďakujem mooc!!!!

3 Khaleesi Khaleesi | Web | 1. července 2018 v 19:05 | Reagovat

Není zač, já děkuju, že stále čtete.

Děkuji <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama