MATE x 32

26. června 2018 v 0:47 | Khaleesi |  MATE
"You're not leaving today."



"Pojď, nestihneme hodinu!" Hnal jsem Adama po schodech nahoru, dávno po zvonění. Ne, že bychom s jeho ranní beauty přípravou někdy něco stihli, ale mohli jsme přijít alespoň na půlku hodiny. Já to dnes ráno nepřeháněl, necítil jsem se ve své kůži, ale snažil jsem se nedávat to najevo. Cítil jsem se, jako bych měl prospat další den minimálně. Všechny mé končetiny najednou vážily o deset kilo víc a já se musel přemáhat, abych je tahal za sebou. Adam se mě ptal, jestli je mi dobře a jestli nechci zůstat, protože asi něco poznal. Asi nějaká chvilková slabost, co se dala zamaskovat trochou hopsání okolo a širokým úsměvem.
Adam vypadal o něco míň energicky, co se týkalo pohybu - v autě se při sezení pořád vrtěl a kroutil, teď mu udělaly problém i schody. Musel jsem se zasmát nad stylem jeho chůze. Nechodil úplně jako tučňák, ale neměl k němu daleko. Snažil se být drsný, tough guy.
Natáhl jsem k němu ruku, abych mu mohl pomoct: "Pojď, tučňáku, no tak!"
"Fuck you, wannabe pane vtipný. Až budu šukat já tebe, nestoupneš na nohy další tři dny," zavrčel na mě otráveně. Smál jsem se tomu, jak se mračil nad každým schodem, na který se s mojí pomocí vytáhl.
A z ničeho nic jsem mu nemohl dál pomáhat. Moje paže povolily a celou hrudí mi projela nezvyklá bolest, která vystřelila dokonce i do rukou. Úsměv mi okamžitě padl ze rtů a jednou z oslabených paží jsem se z posledních sil chytil zábradlí. Všechno se najednou zpomalilo. Nemohl jsem se nadechnout, zamlžila se mi celá vize. Zachytil jsem Adama, jak - i přes jeho nekomfortní problém - skoro skáče nahoru do schodů.
"Hey, hey, Tommy, co se děje?" chytil mě za ramena. Divný stav najednou přešel, stejně tak rychle, jako se objevil. Podíval jsem se na Adama a zakroutil hlavou: "Já - vůbec netuším."
Adam si mě ustaraně prohlédl: "Co to bylo?"
"Najednou mě hrozně bolely ruce a hrudník, hrozně špatně se mi dýchalo, jako bych se nemohl nadechnout víc, než krátce, já - fakt nevím," vnitřně jsem trochu panikařil. Možná i na venek.
"A když jsem se tě ráno ptal, jestli chceš zůstat doma, tak ne," připomněl se, jako by čekal na chvíli, kdy mi může říct: Já jsem ti to říkal! Možná jsem ho měl poslechnout. A možná ne, možná bych se měl snažit vytáhnout svoje školní výsledky a ne místo toho ležet v posteli pro nic za nic.

"Jsem v pohodě," přikývl jsem, abych dodal váhu svým slovům, "dám siprášky. Mohl bys-" Nenápadně jsem kývl k jeho batohu. Než jsem stihl něcoříct, už ho shodil a přehraboval se v lécích. Vytáhl přesně ty, které jsemmyslel.
"Myslels tyhle? Doufám, že jo."
Nechápavě jsem se na něj podíval: "Jak jsi to věděl?"
Rozpačitě si odkašlal a jednoduše odpověděl: "Učím se rychle." Bez dalších řečími do ruky vtiskl lahvičku s pilulkami a vodu.
Měl jsem štěstí, že moje nevolnost trvala tak krátce. Nevím, jak by si půlka školy vysvětlila, kdybych se náhodou skácel. Toby zase vyvolalo pořádné divadlo: "Nemocná buzna se zhroutila!" Ne, děkuji.
Rozhodnutý pokračovat v chůzi jsem se začal odprošťovat od zábradlí. Adam mě zastavil, položil ruku na mé prsty omotané okolo kovu.
"Love, jestli to nedáš, můžu tě odvézt domů," řekl klidně. Zvedl jsemk němu zrak - když ne hlas, výraz ho prozradil. Vypadal ustaraně, skenoval mě očima nahoru a dolů.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho s malým úsměvem, "jestli jsem přežilvčerejší akci, trochu schodů moje plíce přežijí." Hravě jsem na něj mrkl.
Zakroutil nade mnou hlavou a volnou rukou si přitáhl moji hlavu k sobě, aby mi vtiskl pusu na čelo. O něco delší, než obvykle.

***
"Ó, lásko! Choti moje! Smrt vypila sicdechu tvého med, k tvé kráse ale moci neměla..." Dialog ve filmu, co námpustil profesor, aby se mohl v hodině literatury prospat, pomalu mizel.S příchodem nesnesitelného pískání v uších zmizely úplně všechny okolní zvuky. Přivřel jsem oči a kousl se do rtu.
Nemůžu dýchat. Ta bolest střelila až do konečků mých prstů. Přišlo to znova, najednou, uprostřed hodiny. Nemohl jsemdýchat. Moje první tendence byla panikařit a pokusit se roztáhnout si plíce klidněnásilím - což, samozřejmě, nešlo.
Klid, klid, přejde to.
Cítil jsem, že tentokrát je něco špatně. Chytal jsem svůj dech, ale stálemi unikal. Začínala se mi točit hlava, přemohlo mě neuvěřitelné horko. Mojehruď se stáhla skoro jako v křeči.
Dobře, teď odejdu a vydýchám to nazáchodech.
Pootevřel jsem oči, rychlým pohledem zachytil Adama, jak přestává přežvykovat tužku a rychle klepe stejně znuděné Louise na ruku, co měla položenou na lavici. Strach zahalil jeho nádherné modré oči.
Rychle jsem zakroutil hlavou a z posledních sil se pokusil dostat zadveře.
Nemůžu dýchat.
Opřel jsem se zády o studené skříňky na chodbě. Chlad pod mými prsty mi ulevilasi na dvě vteřiny.
Můj poslední pokus se nadechnout skončil velkým zklamáním. I moje nohy už se vzdaly. Je možné, že celá situace trvala asi minutu, ale já ve své mysli trpěl několik hodin jen tím, jak málo jsem se mohl nadechnout. Spadl jsem na podlahu, seděl jsem zády opřený o skříňku a krátce se nadechoval a vydechoval. Věděljsem, že tohle není způsob, jakým umřu, protože ještě dýchám, ale stejně jsemsi přál, aby si mě Bůh už vzal. Bolelo to, každý nádech mě hrozně vyčerpával.
Nemůžu dýchat.

*Adam
Viděl jsem jeho bledý obličej. Tak bledý obličej, že skoro splynul sestěnou.
"Louise, Louise, musím jít, kryj mě," oznámil jsem spěšně a jednou nohou už vycházel ze svého místa.
"Adame! Věřím, že na kouření za školou máš přestávku!" A samozřejmě, protože mištěstí zkurveně přálo, probral se profesor. Mlaskl si po svém vydatném šlofíku.
"Pane profesore, potřebuju-"
"Kouření ptáka Ratliffovi asi nevyjde jen na přestávku, co?" Otočil jsem se nasvoje spolužáky - speciálně na jednoho. Lidi se nesmáli, jenom William, ale i Shawnmu naznačoval, ať to radši utne. Miloval jsem respekt - a měli by se bát,vzhledem k tomu, že jsem je nedávno málem přejel autem.
"Williame, takové poznámky si odpusť," napomenul ho profesor, "Adame, vrať sena místo. Nechceš nepřítomnost v hodině, nebo ano? Slyšel jsem, žeředitelství na tebe má posvíceno."
Co tím myslí, vrať se na místo aředitelství na tebe má posvíceno?! Nenechám tam svého přítele se udusit!
"Já vážně-" Pokynul jsem rukou za sebe, abych naznačil, že musím jít. Cítiljsem, jak se mi svírá srdce. Mě a Tommyho, kterého právě žrala zkurvenárakovina, dělily jediné dveře. Už mě napadlo, že seru na celou nepřítomnost aprostě utíkám zachránit Tommyho. Nemohl jsem prostě zařvat, že se Tommy pravděpodobněněkde hroutí a že nutně potřebuju jít. Vzbudil bych hrozný poprask.
"Sedni si," pokynul profesor znova.
V tom se ale ozvala Louise.
"Pane profesore? Můžu, prosím, na toaletu?" přihlásila se. Věnovala mu významnýpohled a špitla: "Je to... nutné, chápete."
"Mhm, no, běž," mávl rukou, "Adame, ty se posaď, hned." Kousl jsem se dovnitřtváře a zakroutil hlavou. Louise vystřelila ze svého místa a skoro běžela okolomě na chodbu. Zachránila nás oba. Srdce mi bušilo jako o závod a modlil jsemse, aby to Tommy vydržel.
Najednou mnou něco projelo. Nová vlna pocitu "je mi jedno, co si tady o mně řeknou."
"Musím jít," řekl jsem tiše- spíše pro sebe - a bez přemýšlení vyšel ze dveří.

Louise padla na kolena o pár metrů dál, u Tommyho. Seděl u skříněk, opřený zádyo ně. Se zatnutými pěstmi, jako přilepenými k podlaze. Vypadalo to, že dýchá -jen hodně krátce. Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, na druhou stranu - co to kurva?!
"Louise, zavolej záchranku," vyměnil jsem ji a snažil se dělat cokoliv, comě napadlo. Napadlo mě ho uklidnit, než se Louise dovolá, kam potřebuje.
"Jsem unavený," procedil trhaně mezi zuby a ukázal na svoji hruď, "hrozně to bolí."
"Fuck," zavrčel jsem, "love, dostanou tě z toho, neboj se." Chytil jsem hoza zatnutou pěst a bílé klouby, jako bych o tím měl předat svoji životní sílu.Kůže se oproti mojí zdála mnohem víc horká, odhadoval bych to na dobrouhorečku. Zkontroloval jsem jeho puls. Věděl jsem, co dělat, když někdo nemůžedýchat, ale v tomhle případě mi nic nepomáhalo - uvolnit těsné oblečení, zkontrolovat puls... nic. Nemohl jsem pro něj nic udělat, nemohl jsem nijak pomoct.

Ze třídy nakonec vylezl i profesor, který, když viděl hororovou scénu, se hnedangažoval. Odběhl a přiběhl s inhalátorem. Nebyl jsem si jistý, do jakémíry bude fungovat.
"Tohle není astma, ale rakovina plic," oznamoval jsem profesorovi, přičemž jsem v dlani svíral inhalátor, co mi podal. Nestihl jsem skoro doříct větu a Tommy mi s tichým: "Dej to sem!" vytrhl inhalátor z dlaně.
Tommyho dýchání se zlepšilo. Jeho hruď se zvedala pomaleji. Z očí mu pomalu tekly slzy. Setřel jsem mu je volnou rukou. Louise řešila s profesorem celou situaci, ptal se jí, jestli volala záchranku, jestli ví, co má dělat a podobně. Nevnímal jsem je. Můj svět se točil okolo Tommyho. Nikdy jsem u něj neviděl takovou fyzickou bolest, že by ho donutila plakat.
"Nemůžu," oznámil mi sípavě a zakroutil hlavou. Třásla se mu brada. Povolil jednu ruku a stiskl mi dlaň ve svojí.
"Já vím, že to bolí," mluvil jsem na něj vlídně, "ale neplač, nevyčerpávej se ještě víc." Moje utěšovací taktiky moc nevycházely, místo toho bylo do breku i mně samotnému. Přes to, jak moc jsem se snažil zachovat klid, zvlášť v takové situaci.
"Možná už-" dýchání šlo znovu do bodu mrazu, stejně, jako před chvílí. Pořádně stiskl moji ruku. "-umřu. A-dame já- já nechci umřít." Jeho slova mě zasáhla přímo do srdce jako šípy, ale držel jsem se. Vidět ho v takových bolestech a nebýt schopný udělat vůbec nic mě absolutně drtilo.
"Oh ne, rozhodně neumřeš," vyvrátil jsem jeho myšlenky pevným tónem, "záchranka jetu každou chvíli."

A měl jsem pravdu, do pár minut sanitka opravdu přijela. Vběhli dovnitř i s lehátkem a okamžitě si vzali Tommyho do péče. Nepouštěl se mojí ruky, držel se mě jako o život do poslední chvíle - musel se pustit až kvůli záchranářům. Jakmile ho začali nabírat na lehátko, lidi začali postupně vylézat ze tříd. Asi slyšeli houkání sanitky a hlasy na chodbě. Tommy se rozklepanými prsty znovu chytil mojí ruky, hned, jak jsem si stoupl vedle lehátka, a moje srdce spadlo. Lidi se na nás dívali - a že jich nebylo málo. Nasucho jsem polkl a pomalu se začal vyvlékat. Cítil jsem se jako zkurvený zbabělec, vyměním svoji pověst za přítele. Měl jsem na něj být hrdý, ne nás skrývat.
Už se ho chystali odvézt, takže jsem mu věnoval poslední dotek a tichou otázku- spíš rozkaz.
"Dneska neodejdeš, rozumíš?!"
Na to jen slabě přikývl. Záchranáři ho rychle odvezli před budovu, čímž nás od sebe definitivně oddělili. Sledoval jsem spolu s dalšími lidmi, jak ho naložili do sanitky a vyjeli pryč.

S trhaným výdechem jsem si prohrábl vlasy a ucítil dotek na svém rameni. Louise.
Lidi přestala zajímat sanitka hned po tom, co zajela mimo jejich zorné pole a místo toho stočili svou pozornost na mě.
Rozhlédl jsem se okolo, čelisti semknuté k sobě. Všechny ty oči na mně... už jsem slyšel všechny ty gay pomluvy a ostatní sračky. Quarterback šuká svého kamaráda, věděl jsi to? Drželi se za ruce, určitě spolu jsou!
Roztáhl jsem ruce a začal promlouvat na celé široké publikum ve školní vstupní hale: "...Víte co?! Máte pravdu! Jsem zasraná buzna, podívejte se na mě! A právě mi odvezli přítele v sanitce, protože má rakovinu. Oh, rakovina, to, o čem tak rádi vtipkujete! Ale nemoc mi ho nevezme. Ani nemoc, ani vaše odporné pohledy a řeči, co o nás povedete. A víte co? Neexistuje nic na tomhle hnusném světě, co bych miloval víc, než jeho. Fuck, já si ho vezmu a za deset let se budete dívat na to, jak pár homoklád ovládá jeden z největších firemních řetězců! Takže mi vy všichni nepřejícní, homofobní dementi můžete políbit moji teplou prdel!" ...

"-Adame, Adame! Jsi v pohodě?" probral mě známý hlas volající mé jméno. Zatřásl jsem hlavou a znovu se zorientoval - seděl jsem na jedné z laviček na chodbě.
"Co? Yeah, jo, jsem v pohodě," přikývl jsem a několikrát zamrkal. Povzdechl jsem si a promnul si spánky.
"Byls jak bez duše, dude. Hodně stresu, chápu," poplácala mě povzbudivě po rameni, "neboj, Tommy bude v pořádku." Zmínka jeho jména ve mně vzbudila další reakci: ve vteřině jsem stál na nohou a vysvětloval, že musím jít do nemocnice. Lou mě držela za paže a nehodlala mě pustit pryč. Pokoušel jsem se jí vysmeknout a utéct, ale pravděpodobně už přišla na moje triky a chytla mě znovu.

"Louise, fuck, musím jít!" naléhal jsem. Nepovolila.
"Ne, poslouchej mě: nemůžeš odejít, už teď máš na sobě všechny učitele. Jsi takhle blízko pořádnému průseru, protože nechodíš do školy, kašleš na učení a vynecháváš hodiny."
Zlost se ve mně stupňovala. Osočil jsem se na ni: "Jak to můžeš kurva vědět?!"
"Protože to je to, co dneska říkali, když nás zavolali do ředitelny. Budou tě volat taky a dostaneš tu samou přednášku, co my - jako pomocní. Jestli vynecháš další den a nezlepšíš se, nematuruješ, rozumíš?" promlouvala mi do duše. Nakrčil jsem obočí a nechápavě se na ni podíval. Fuck, zrovna, když jsem pevně odhodlaný opravit svůj prospěch, si na mě všichni zasednou. Great.
"Takže teď jsi moje babysitterka?!"
Podívala se na mě stejně hnusně, jak jsem se já díval na ni. "Pokouším se tě dostat ze střední, aby ses mohl starat o Tommyho, idiote! Proč alespoň jednou neposlechneš lidi, co se o tebe doopravdy starají?!" Protočil jsem očima nad jejími sentimentálními kecy. Kdyby mi teď oznámila, že nastane apokalypsa, jestli půjdu do nemocnice, stejně bych šel.
Trochu jsem se uklidnil, ale tón mého hlasu se stále neměnil: "Fajn, Louise, chceš mi pomoct?"
Přikývla. Než ale stihla něco říct, znova jsem spustil: "Tak mě z toho vymluv." Na to jsem se jí šikovně vyvlékl a vzal to sprintem do třídy, kde jsem nechal batoh, a poté směrem k východu.

Můj útěk ale přerušila ozvěna mého jména po celé škole. Z rozhlasu.
"Pozor, hlášení! Prosíme následující žáky, aby se dostavili do ředitelny hned po skončení hlášení: Joshua Walker, Adam Lambert, Riley Bay..."
Zabrzdil jsem akorát před dozorující profesorkou. Ta mi jednoduchým pohledem přes hnědé brýle a pohybem prstu ve smyslu: Otočka naznačila, ať to neberu tak rychle a radši se otočím, než z toho bude problém. Frustrovaně jsem zaprskal, protočil očima a vzal to schodištěm nahoru do ředitelny. Chtěl jsem nastartovat auto a jet. Nemohl jsem přece dovolit, aby tam Tommy trpěl sám. Ale Louise měla pravdu. Opravdu mě štvalo, že nemůžu jít za Tommym, ale musel jsem se dostat ze střední. A pokud to znamenalo dlouhou přednášku v ředitelně, hodlal jsem tím projít.

***
Skončila mi lekce boxu, což znamenalo oficiální volno pro mě. Osprchoval jsem se, sebral se co nejrychleji a spěchal do nemocnice.
Když jsem před ni přijel, čekalo mě další překvapení. V rozvrzané staré plechové krabici se přivezli i Diana a Keith. Ten idiot stál před nemocnicí a kouřil cigaretu. Vypadal přesně tak, jak jsem doufal, že bude - stále pochroumaný ze střetu se mnou. Obvázaná ruka, mizející monokl, celkově rozbitý obličej.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 26. června 2018 v 21:01 | Reagovat

Doufám že se Tommy z toho dostane a Adam z průšvihu také. :-D  :-(

2 Khaleesi Khaleesi | Web | 1. července 2018 v 19:03 | Reagovat

[1]: To doufáme obě! :D Děkuji za komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama