MATE x 30

27. ledna 2018 v 23:46 | Khaleesi |  MATE

"I am weak."

*Mitchie
Přišlo mi trapné sedět na našem wannabe rodinném meetingu, kdy jsme se všichni posadili jak idioti do obýváku a dělali, že jsme spokojená rodina. Tentokrát se tu kromě nás ztrapňovali i Neil s Ingrid. Všichni si povídali a smáli se, u toho mě stíhali nudit k smrti a ještě mě nechtěli pustit nahoru s kecy jako: "Mohl bys trávit nějaký čas s náma, Adame, jsi pořád jenom sám nebo s Tommym."
Najednou se vedle mě rozsvítil mobil, na displayi vyskočilo jméno tj. Okamžitě jsem hovor přijal, vyskočil ze svého místa a odešel do předsíně.
"Kde jsou ty fotky-"
"Adame?" oslovil mě, překvapivě dost skleslejším tónem, než když jsme spolu mluvili naposled. Můj úsměv okamžitě padl, něco se mi nezdálo. Sevřely se mi všechny orgány, z obav z toho, co zase přijde.
"On- vyhodil mě z baráku, a- a- mám asi hodinu na to, abych odešel, jinak si na mě dojde." S panikou v hlase mi vysvětloval celou situaci. Dost stručně, ale výstižně na to, aby mi tím rozproudil horkou krev v žilách - ale musel jsem se ujistit, než jsem mohl začít rozbíjet. Dvakrát měř, jednou řež.
"Počkej, zpomal. Keith tě vyhodil z domu? A co mamka, ta na to nic neřekla?" Vzrůstal ve mně vztek, a to jsem ještě nedostal odpověď. Už v ten moment mi došlo, že Keithovi zlomím nos - minimálně nos. Dost jistě jsem slíbil, že jakmile uslyším Tommyho si stěžovat, přijdu si pro něj a hodlal jsem svůj slib splnit.
"Jo, Keith! A ona se ho bojí natolik, že prostě řekla, že co jsem udělal je nekřesťanské a- a že je jí to líto, ale musím jít, že tu kazím prostředí, nebo co!" vzlykl. To pro mě byla poslední kapka.
"Sbal si věci, hned jsem tam," zavelel jsem, v polovině cesty nahoru do schodů. I po vyčerpávajícím boxu a fotbalu mi pořád zůstávala energie. Možná mi přibyla nová i se vztekem, kdoví, každopádně jsem byl připravený zabíjet.
Na nějakou dobu se odmlčel. Já mezi tím stihl doběhnout do pokoje, obléct si něco slušnějšího, než tepláky, a vzít si klíče od auta. Slyšel jsem v pozadí nějaký křik, což mě naštvalo ještě víc.
"Hey, v pohodě?"
Tiše promluvil: "Promiň. Pořád tě otravuju, jenom prostě... mám pocit, že jsi vždycky moje jediná záchrana. Nemám kontrolu absolutně nad ničím a ty mě pořád musíš tahat z problémů."
Trochu mě zamrzelo, že si opravdu myslel, že otravuje. Zastavil jsem se a pokusil se vyvrátit jeho názor, protože si vymyslel největší hovadinu, jakou mohl. "Jsi můj soulmate, vždycky ti budu krýt záda. Jdi si sbalit a nezapomeň nic důležitého."
"Okay," špitl nazpátek a ještě než zavěsil, dodal: "děkuju, baby boy."

Vyběhl jsem z pokoje stejně rychle, jako jsem do něj vstoupil. Málem jsem zakopl při cestě dolů, jak jsem spěchal. V předsíni jsem na sebe hodil první bundu a tenisky, co mi přišly pod ruku. Samozřejmě, že se do mě hned musel začít montovat otec s nějakým druhem bullshitu.
"Adame, kam zas jdeš?"
"Pryč," odsekl jsem jednoduše a utekl do garáže. Prostě neuměli pochopit, že když skoro sprintuju po domě, abych se dostal co nejdřív pryč, že ASI nemám čas. Nastoupil jsem do svého oblíbeného jeepu. Měl bych být vděčný, že mám tohle auto, bez něho bych totiž nemohl vyrážet na záchranné akce.

***
Cestou k němu ve mně gradovaly pocity, cítil jsem napětí procházet svojí páteří. Semknul jsem prsty silněji okolo volantu a přidal rychlost. Zatnul jsem čelist při myšlenkách na to, čím vším si Tommy musí procházet. Já mám tak zkurveně dobrý život a vůbec si ho nevážím, dělám každou debilovinu, dokonce i ty, co by mě mohly stát zdraví. Na druhé straně je on, absolutně čistý člověk, a jediné, co má, jsou problémy. Snažím se ho sebevíc uchránit před těma špatnýma věcma, ale stejně ho vždycky potká nějaká pohroma. Fuck. Očividně se snažím málo.
Teď ho vezmu k sobě a pak uvidíme, co dál. Začnu se učit, abych odmaturoval bez problémů a mohl pracovat. Dám mu všechno, nikdy se nevrátí ke svojí matce a už vůbec ne ke Keithovi, pokud ten idiot přežije tenhle večer. Zbavím se Keitha, zbavím se i těch kreténů ve škole. Nevím, do jaké míry na ně můžu tlačit, aby se neotočili proti mně - ale nějak se s tím pohnout musí. Tommy si zaslouží lepší jednání.

Jakmile jsem se blížil k tomu proklatému domu, byl jsem v takové ráži, že jestli by Keith vylezl z domu, zabil bych ho. Zastavil jsem přímo naproti a vyšel z auta, to jsem zamkl a spěchal ke dveřím.
Silně jsem zaklepal, v očekávání, že přijde otevřít Keith, abych mu rovnou mohl jednu natáhnout.
Otevřela mi Diana, ale jak mě viděla stát za dveřmi, okamžitě zavřela. Alespoň se o to pokusila, měl jsem dost rychlé reakce a strčil jsem nohu mezi dveře, aby se nemohly zavřít.
"Vyhazujete svého syna, to si říkáte matka?!" pomluvil jsem na ni, stále za dveřmi. Nekonečně dlouhou chvíli mě nechala čekat, ale nakonec otevřela.
"Máte kurva zvrácenou představu o lásce," zakroutil jsem znechuceně hlavou, "ještě když si s tím kreténem oba vyskakujete na vztah mě a Tommyho."
"Ah, je mi to líto," uznala. Ani se se mnou nesnažila hádat. S pohrdavým pohledem jsem okolo ní prošel, jen proto, abych se o pár kroků dál setkal s Tommym. I když to v dané situaci nehodilo, první myšlenka, co mi proletěla hlavou, pojednávala o tom, jak vypadá nádherně. Druhá myšlenka mě upozornila na to, abych ho vzal a už nikdy ho nenechal jít zpátky. Neprohodili jsme ani slovo, stačil pohled, abych pochopil všechny jeho pocity.
Kývl jsem hlavou směrem ke dveřím. Poznal jsem, jak ho mrzí, že odchází, ale zároveň už dávno chtěl jít pryč. Není divu, nikdo by nechtěl žít v rodině, kde nefungují na principu pochopení a lásky, ale strachu a nenávisti.

"Přesně, jak jsme očekávali. Náš buzík se stěhuje k dalšímu buzíkovi," ozval se posměšek. Všichni jsme se otočili za hlasem a já se připravoval udělat krok do místnosti, odkud vyšel. Znovu ve mně vřela krev, i když, ne, že by předtím přestala. Diana se upřeně zadívala na mě a kroutila hlavou. To víš, že jo, Ratliffová. Určitě nedostane přes hubu... hah, to se sakra mýlíš. Tommy mě chytil za zápěstí a stáhl mě zpátky. Z kuchyně zaznělo pár kroků a najednou Keith stál v oblouku mezi kuchyní a chodbou. Propálil jsem ho pohledem. Jemu to očividně nevadilo, nakráčel si blíž ke mně se širokým úsměvem na tváři.
"Vyhrožovat umíš, frajere, ale jsi jenom pěkná tvářička s hodně velkým egem a ještě většími kecy," vysmíval se mi. Nakrčil jsem obočí.
"Nechceš tyhle problémy," odbyl jsem ho. Asi bych měl dostat ocenění za to, že jsem se držel a rovnou mu nerozbil hlavu. Místo toho jsem zatnul zuby a přenesl se přes jeho posměšky. Jsou věci, u jakých Tommy být nemusí.
"Počkej na mě venku," promluvil jsem potichu k Tommymu a popohnal ho pryč. Keith se toho chytil a znova začal rýpat: "Jo, Tommy, počkej venku mezi tím, co tvůj přítel vyřídí všechny tvoje problémy!"
Nechápu, proč mluví, ale nic dalšího už rozhodně neřekne.
Tommy poznal, na co se chystám. Rozrušeně se na mě podíval s prosebným: "Adame, nedělej to."
Pozdě.
"Mhm," přikývl jsem k tomu idiotovi s ironickým úsměvem, "yeah, nemyslím si." Chytil jsem Keithovu hlavu a vrazil s ní do futer, přesně, jak jsem zamýšlel. Pak mu přiletěla další rána, pěstí přímo do čelisti. Letěl zpátky do místnosti, ze které vylezl, přičemž si držel obličej. Sáhl si na hlavu a viděl krev, co mu z ní tekla. Nechal jsem ho se trochu oklepat, abych si to víc užil, až ho porazím, přičemž na mě Diana řvala něco ve smyslu, abych přestal. Vnímal jsem ji? Absolutně ne. Chtěl jsem cítit to vzrušení z výhry nad někým takovým.
"Pořád mám velké kecy, ochlasto?" provokativně jsem se ušklíbl, abych to pořádně rozproudil. Stál jsem pár metrů od něj, relativně v klidu, zatímco on na mě zkoušel kdovíjaké pohyby, jako bychom stáli naproti sobě v opravdovém ringu. Být jím, tak se nepokouším jít do boxerského zápasu s boxerem, ale whatever.
"Ty zmrde," rozběhl se proti mně a snažil se mi ránu oplatit. Vyhnul jsem se a poslal ho na cestu břichem do rohu stolu, a co hlasitě zasténal bolestí. Protočil jsem očima a šel k němu - očekával jsem, že se předvede víc. Netrvalo ani pár sekund a ležel na zemi, já si klekl si nad něj a chytil ho pod krkem. Pěstí jsem ho mlátil do obličeje, znovu a znovu, jako bych nemohl přestat. Z úst mu tekla krev, stejně jako z nosu a odněkud z hlavy, ale neregistroval jsem nic jiného, než ten pocit ve mně. Pocit toho, že musím přidat, že ještě nemá dost; za všechno, co udělal Tommymu.
"Stačí, dost!" Diana mě chytila za ramena a pokusila se mě odtáhnout. Nevím, co se stalo, na moment jsem se nechal vyrušit, abych odstrčil Dianu. Keith toho využil a dostal mě pod sebe. Ani ne vteřinu po tom mým obličejem projela tupá bolest a do pusy mi natekla krev. Zatnul jsem zuby. Keith vstal a já schytal kopačku do břicha. Naštěstí jsem už instinktivně zatnul všechny břišní svaly a dýchal. Kdybych nezatnul, bude to jenom horší, a kdybych nedýchal, vyrazí mi dech. Bolest mě ale popohnala ještě víc k tomu, abych ho sundal. Podkopl jsem mu nohy, chytil jeho ruku a šikovným pohybem mu zlomil pár prstů. Zakřičel nějakou nadávku, já mu dal pořádnou hlavičku a znovu jsme si vyměnili místa. Měl jsem od začátku navrch, jenom, kdyby mě Diana nevyrušila! Fuck. Vyprskl jsem do toho rozmláceného obličeje všechnu krev, nahnul se k němu a zavrčel: "Nevyjebávej s mojí rodinou."
Pořádně jsem s ním třískl o podlahu a nechal ho tam ležet, omámeného a se zlomenými prsty, ale živého. Tupě mě bolelo břicho, asi z toho, jak mě kopnul.

Diana neřekla ani slovo. Ani jediné slovo, dokonce přede mnou uhnula z cesty, jak jsem procházel okolo, daleko od negativity a nenávisti v domě. Tommy se zdržel ještě pár vteřin, jenom na to, aby prohodil pár vět se svojí matkou. Chtěl jsem jim dát moment o samotě, ale vnitřní ochranářský pud mě prostě zastavil u dveří a nepustil mě dál. Pokusil jsem se alespoň zůstat potichu, když nic jiného.
S poslední nadějí na ni promluvil, udělal jí poslední nabídku: "Mami, jestli potřebuješ pomoct, stačí říct, dostaneme tě od něj, já a Adam-" Dotkl se jejího ramene, ale ona ho odstrčila.
"Jdi! Jste to vy dva, kdo potřebuje pomoct," zaprskala na něj pohrdavě, čímž skrývala lítost. Chtěla znít jako pevně rozhodnutá, na straně Keitha, ale mě oklamat nemohla. Sklopený pohled, třesoucí se hlas - to ji prozradilo. Nikdy jsem neviděl ženu, matku, s chováním tak chladným a bezcitným k vlastnímu dítěti. Víc, než její jednání, mě zranil výraz jejího syna. Přes to, jak moc bych pro něj dýchal a bojoval, nemohl jsem mu nijak pomoct. Nešlo mu nabídnout nic, co by vykompenzovalo ztracený vztah s rodičem. Měl Dianu opravdu rád, dokonce tak, že by se ještě otočil a zůstal v tom proklatém domě. Oči se mu zalily slzami, což donutilo moje srdce spadnout.
"Mami, prosím."
Ona si odkašlala a chvilku se rozmýšlela. Pak ale vypla hruď a tvrdě rozkázala: "Vezmi si Lamberta a táhněte k čertu, nebo volám policii." A já tam stál, neschopný čehokoliv, sledující, jak po tvářích mého milovaného člověka stékají slzy, jak se jeho brada začíná třást a tiskne rty k sobě, aby zadržel pláč. Opravdu jsem se chtěl natáhnout a… udělat něco, ale absolutně jsem netušil, co. Tommy přikývl a definitivně odešel. Věnoval jsem Dianě poslední pohled, než jsem za námi oběma zavřel dveře.

Vlezl jsem do auta, s krví kapající z mojí pusy. Celou dobu jsem ji držel, ale začínalo mi být zle z kovové chuti. Začal jsem ji různě chytat do dlaní, abych si nezničil drahý interiér mého auta nějakou stupiditou, jako je krev.
Tommy nastoupil vedle mě a setřel si slzy. Dneska už musel vybrečet nejmíň řeku. Vyměnili jsme si krátký, důležitý pohled, pak vytáhl kapesník a přiložil mi ho ke rtu. Volnou dlaní mě pohladil po tváři, natáhl se a políbil mě na čelo. Jeho tváře ještě neuschly, cítil jsem to na svém obličeji.
"Bolí to?" zeptal se starostlivě. Divil jsem se, že mi okamžitě nezačal vyčítat to, že jsem vůbec lezl dovnitř a prostě na něho nepočkal v autě. Zahlédl jsem lásku v těch nádherných hnědých očích, sice zakrytou pořádnou vrstvou únavy, ale stále nezmizela. I po tom všem, čím si prošel, ho nenaplnila čistá nenávist vůči lidstvu všeobecně. Obdivoval jsem ho. Opravdu, opravdu smutně se na mě pousmál.
"Nebolí to," odpověděl jsem jistě. Krev mi pomalu přestávala téct, ale Tommy pro jistotu vyměnil kapesník za jiný. Přidržel jsem si to u pusy sám - trochu blbé, aby měl na rukou moji krev. Ještě k tomu zrovna on. Taky mi přišlo trochu nepřirozené, jak nic neříkal. Možná jsem to fakt přehnal.
"...Zklamal jsem tě?" zeptal jsem se nejistě. Na moment jsem se zarazil nad svou volbou slov, protože otázka o zklamání většinou vylezla z něj. Čistě jeho slovní zásoba pomalu přerostla na mě.
"Ne," odpověděl jednoznačně. Divil jsem se i tomu, že mě to vůbec zajímalo. Nikdy bych se nikoho nezeptal, jestli se mu líbí nebo nelíbí, co dělám. Kromě něho, samozřejmě.
"Varoval jsem ho. Jednou na mě narazil a chtěl říkat nějaký bullshit, tak jsme si pokecali a já mu řekl, že jestli někdy uslyším, že ti dělá zle," spolkl jsem pár kapek krve, "že si ho najdu a končí."
"Adame," vydechl. Prohrábl mi vlasy a znovu mi několikrát přejel po tváři.
"Žádné Adame, dneska dostal to, o co si celou dobu koledoval. Kdyby se mě Diana nedotýkala, nemám rozkouslý ret a Keith je asi mrtvý," uznal jsem. Oddělal jsem kapesník, krve na něm zůstalo zásadně míň. Usoudil jsem, že to přežiju a kdyžtak se dám dohromady až doma.
"Chceš si promluvit o-"
"Ne, prosím, nemluvme o tom," zastavil mě ještě předtím, než jsem dokončil otázku. Respektoval jsem ho a víc se o tom nezmínil.
"Nikdo nevyjebe s tvojí rodinou, hm?" zopakoval to, co mířilo čistě ke Keithovi. Jako poučení, jako výhružka a jako vzpomínka na pěknou tvářičku s velkým egem. Rozjel jsem se autem zpátky domů.

***
Tommy na mě zíral. Tentokrát ne hezky, ale dost ustaraně, s výrazem jako au.
"Pojď sem," pokynul mi se svraštěným obočím. Poslechl jsem ho a bez námitek šel k němu. Seděl ve středu postele, tak se přesunul na kraj, abych si mohl stoupnout naproti. Vyhrnul mi triko a dotkl se jednoho místa na mém břichu, na co jsem málem sykl bolestí, ale udržel jsem se. Vyšel ze mě trhaný výdech.
"Máš tam modřinu, polovinu zakrývá tetování, ale stejně je fakt vidět. Bolelo tě to celou dobu v autě?" Neodpovídal jsem. Neodpovídám na nepodstatné otázky.
"Adame!" oslovil mě drsněji. Otočil jsem se pryč. Co oči nevidí, srdce nebolí. Chystal jsem se odejít, ale chytil mě za boky a přitáhl zpátky před sebe.
"Mluvím s tebou."
"Jo, já vím," pokrčil jsem rameny, "nejsi unavený? Můžeš jít spát, já půjdu ještě do obýváku, nějak se mi nechce." Svraštil čelo a nespokojeně mlaskl. "Neměň téma!" rozkázal.
"Fuck, ne, nebolelo mě to, fajn?!" štěkl jsem na něj. Všiml jsem si na sobě už dávno, že mě extrémně ponižuje, když při bitce dostanu ránu, ještě k tomu takovou, abych ji cítil pár hodin po incidentu. Samozřejmě, že se to může stát, ale prostě jsem se cítil líp, když jsem vyhrál bez jakékoliv újmy na sobě.
"Baby boy-"
"Jsem v pohodě!" odsekl jsem. Samotného mě překvapilo, jak hnusný jsem na něj byl, jen kvůli mým vlastním problémům v mozku. Nemohl za to on, za svoji slabost jsem si mohl sám. Intenzivnější tréninky - to jediné mě napadalo, jakožto východisko. Tommy si procházel tolika špatnými věcmi a jediné, co jsem mohl dělat, je přihlížet, nebo použít, v čem jsem dobrý. Diplomacie moc věcí neřešila, i když mluvení mi taky šlo. Síla, na které jsem tak intenzivně pracoval, se většinou zbavila určitého problému. A já to tentokrát nezvládl tak brilantně, jak bych od sebe očekával.
Vyvalil na mě oči a překvapeně pípl: "Aha? A to jsi mi to musel říkat tak hnusně?"
"Ne, nemyslím to zle, já - to je jedno. Vyspi se, po dnešku to potřebuješ."
Skoro jsem nedořekl větu a už jsem stál za dveřmi.

Potřeboval jsem chvilku o samotě, když už Tommymu nehrozilo žádné nebezpečí. Na rozdíl ode mě. Největší nebezpečí, co vždycky hrozilo mně, byly moje vlastní myšlenky. Musel jsem mít tu nejlepší pozici, nejlepší výsledky, nejlepší výkony naprosto ve všem, co jsem si umanul, jinak mě daná činnost neuspokojovala. Což neplatilo o škole. Nepropadal jsem proto, že bych na to neměl, jenom mě prostě nebavilo sedět v knihách. Psal jsem testy s tím, co říkali v hodinách, ne s tím, co psali v knihách a učebnicích a pak se vyspal s profesorem, aby mě nechal projít. To se teď muselo změnit, opět jsem se musel vypracovat nahoru vědomostmi, ne svými schopnostmi v sexu.
Bavil mě třeba fotbal - a znovu, brzo mě přeřadili na nejlepší pozici. Najednou jsem selhal, Keithovi se podařilo mě dostat na záda. Z nějakého důvodu jsem se před Tommym cítil trapně, když přišlo na to, abych mu přiznal, že mě něco bolí.
Jako bych se prostě měl stydět za to, že jsem ho neochránil. Neudělal jsem dost. Pokud jsem nebyl nejlepší, nikdy jsem neudělal dost.
Sešel jsem po schodech dolů do obýváku a tam se složil na pohovku. Netušil jsem, co se dělo, ale pořád jsem se cítil hrozně naštvaně, na Keitha a Dianu, na všechny ty idioty ze školy, na sebe. Vůbec se mi nechtělo spát, nechtělo se mi nic.

O pár hodin později jsem pořád ležel na gauči u televize. Hrál seriál Friends, už snad pátý díl po sobě. Všechny jsem je viděl, ani za nic jsem nemohl usnout, ani se donutit jít nahoru na Tommym. Nechtěl jsem ho budit. Najednou jsem zaslechl kroky dolů po schodech. Ohlédl jsem se na toho, kdo jde, doufaje, že to není démon nebo podobný shit. Celou předsíň a schody totiž zahalovala rouška tmy a já se nehodlal hádat se silami ďábla, alespoň ne dnes. Ďábel se naštěstí nedostavil, jenom můj krásný blond, celý rozespalý a neupravený.

"Nepřišels do postele," zamumlal a přišel ke mně.
"Nejsem unavený," odpověděl jsem jednoduše. Chvilku mě pozoroval a pak naznačil, ať se posunu. Pohovku jsme měli širokou, takže jsme se na ni s Tommym v pohodě oba vlezli. Lehl si vedle mě a sebral polovinu deky, co mě přikrývala.
"Co ti je? Už jsme spolu, nic nehrozí ani jednomu, tak proč jsi takový?"
"Nic, jsem v poho-" Přerušil mě přísným pohledem. Povzdechl jsem si a odhodlal se mu přiznat.
"Nechci se bavit o tom, co bolí, okay? Myslím si, jsem kurva slabý a nechci to rozebírat," uznal jsem s nespokojeným mlasknutím. Tommy se trochu nadzvedl, aby mi líp viděl do obličeje.
"To nechápu. Myslíš si, že se ti jako vysměju, když přiznáš, že tě něco bolí? Jakože haha, nevyšels z toho bez rány, jsi trapný?"
Pokrčil jsem rameny a uhnul pohledem na druhou stranu. Prsty mi podepřel bradu, čímž mě donutil se natočit zpátky k němu.
"Prostě ať udělám kurva cokoliv, stejně si musíš procházet tolika sračkama a já tě neochráním. Ty si to všechno vůbec nezasloužíš! A já - nejsem tam zrovna, když mě potřebuješ a - ugh, hrozně mě sere, že nedělám víc, protože jsem schopný udělat víc a být lepší," stěžoval jsem si sám na sebe. Jako by mi mohl pomoct - jistě, že nemohl, svoje chyby jsem si zavinil sám.
Už uprostřed mého monologu začal kroutit hlavou. Věděl jsem, že mi bude odporovat, to by jinak prostě nebyl on.
"Baby boy, rozhodně děláš dost. Nevím, co by se se mnou dělo, kdybys ty neexistoval, nebo jenom přestal s tím, jak se o mě staráš. Jestli tě to uspokojí, pro mě jsi anděl," řekl. Vypadal dost vážně, na to, že jsem mu právě řekl takový bullshit. Zbytečně jsem si stěžoval. Obdivoval jsem ho za to, jak to se mnou vůbec mohl vydržet celé ty roky. Neodpověděl jsem mu, protože jsem vlastně nevěděl, co říct. Uspokojilo mě to? Ne. Donutilo mě to se zamilovat ještě víc? Rozhodně.

Najednou vyskočil, plný energie. Ne doslova, protože v našem těsném prostoru nešlo moc kam skočit, ale vypadal, jakože ho napadlo něco úchvatného: "Dobře, tak se ztrapníme oba. Ty mi řekneš, kde tě něco bolí a já... ti řeknu cokoliv, co chceš vědět, jakkoliv ponižující. Ať se v tom necítíš sám."
Nechápavě jsem na něj zvedl obočí, ale souhlasil jsem: "Umh... dobře?"
S úsměvem se mi posadil obkročmo na klín. To jsem trochu nečekal. Na ruku jsem si namotal kus jeho trička a trhl s ním k sobě, což donutilo Tommyho spadnout na moji hruď. Omylem se dotkl té modřiny na břiše a já ho kousl do rtu, ale stejně jsem ho stihl políbit, než se odtáhl.
"Promiň," vyjekl, jakmile si toho všiml, "nechtěl jsem. To máme jedno místo, kde to bolí. Ještě někde?"
"Můj ret, trochu, ale nic vážného. Stačí?" odpověděl jsem. Opravdu jsem mu to nechtěl říkat, přišel jsem si fakt jak děcko, co si stěžuje, že si rozbilo koleno.
"Mhm," přikývl a naklonil se nade mě. Opřel se rukama vedle mojí hlavy a zeptal se: "vidíš, a směju se ti za to?" Protočil jsem očima a opět neodpověděl. Povzdechl si a znovu promluvil: "Tak nic. Alespoň můžu zkusit slíbat tu bolest." Ano, prosím.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 29. ledna 2018 v 22:41 | Reagovat

Tommy to nemá lehké ještě ze má Adama a matku Tommyho nechápu. :-(  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama