MATE x 29

8. ledna 2018 v 21:14 | Khaleesi |  MATE
Hair vol. 2


*Tommy the flirt
Nezavolal mi. Celé čtyři dny od doby, co přišel na můj flirt s Brunem, mi nezavolal. Ani nenapsal, nestavil se u mě doma, prostě o sobě nedal vědět. Nedivil jsem se. Jakkoliv mě to mrzelo, stejně jsem se mu to neměl za zlé, protože bych se asi zachoval stejně. Samotnému mi nedocházelo, co jsem si myslel při psaní Brunovi. Že mi na to Adam nedojde? Fakt blbá myšlenka. I když, on se mě snažil sbalit a já mu na jeho flirt opravdu nepřistupoval, takže technicky vzato se Adam nemusel urazit. A už vůbec ne se neozývat. Vymyslel jsem si plán, jak mu vynahradím všechnu moji blbost a doufal jsem, že z něho jak zbabělec nevycouvám.

Spoléhal jsem na to, že se uvidíme ve škole - zrovna tam jsem právě přišel, doufaje, že on taky.
Proklouzl jsem do třídy jako šedá myš, okolo fotbalistů a ostatních lidí, kteří se jeden přes druhého překřikovali o jejich zážitcích z Vánoc a Silvestra. Oh, jak mi nechyběl nikdo z nich, vlastně jsem se jich rád na chvíli zbavil. Zahlédl jsem Debbie a Louise, jak se na sebe culí jako dvě sluníčka. Byl jsem hrozně šťastný za moji duhovlásku, zasloužila si to nejlepší. Adam s jeho vkusem na lidi vyhodnotil, že Louise je to nejlepší a já věřil jeho rozhodnutí. Pousmál jsem se nad holkama, ale soustředil jsem se na někoho úplně jiného. Na svého chlapa, po kterém, jako by se slehla zem. Hledal jsem ho po celé místnosti, ze svého místa jsem se rozhlédl všude, ale on nikde.
Moje nálada klesla a já se sesunul na místo v druhé lavici, co zůstalo prázdné. U místa vedle ležel malý backpack. Nešlo rozpoznat majitele, protože zrovna tenhle nikdo neměl - nebo jsem ho na nikom neviděl. Doufal jsem v nějakou normální osobu.

Zazvonilo. Všichni se nasunuli do třídy a rozesadili se na svá místa. Vedle mě přišla holka, Amy. Zastavila se u svého místa, podívala se na mě, na batůžek, odfrkla si a začala hledat jiné volné místo.
Sklesle jsem si pro sebe přikývl a začal se věnovat svým věcem, mezi tím, co ona drapla své věci a odešla dozadu. Jo, jako by lidi prostě nemohli přežít sedět vedle chudáka Ratliffa. Nešlo říct, že bych si už nezvykl, ale vždycky mě trochu zamrzel přístup lidí ke mně.

Pokrčil jsem sám nad sebou rameny a vzal si jeden ze svých sešitů. Neměl jsem co dělat, nebo s kým se bavit, tak jsem si začal kreslit náhodné sketche tužkou. Nic zvláštního, nějaké ženy a muže bez obličejů. Moje malůvky ale něco vyrušilo; sebraní čepice z mojí hlavy. Otočil jsem se a chystal se vystartovat, dokud jsem si nevšiml, že mi čepici strhl jeden z mých notoricky známých agresorů. William. Sklopil jsem pohled zpátky do svého sešitu.
"Tak co, Ratliffe, dostals pod stromek konečně nové vlasy?" promluvil blízko mého obličeje. Koutkem oka jsem se na něj podíval a ohnal se po beanie, co svíral v dlani. On ucukl a se smíchem se vydal k tabuli.
"Ha, vlastně ne, jasně, že ne," snažil se pobavit třídu ponižováním mě a nečekaně se na to lidi i chytali, "vaši nemají ani na to, aby ti koupili nové oblečení, natož tak nové vlasy!"
Cítil jsem ten zoufalý pocit ve své hrudi, který ještě zesílil, když mi došlo, že si lidi šeptají o mojí holé hlavě. Polovina se věnovala Williamovi a druhá polovina se ušklíbala nad mým vzhledem. Neměl jsem odvahu vstát a jít vstříc veřejnému ponížení a bitce, přes to, jak moc jsem se styděl. Měl jsem pocit, že když se pohnu, udělám celou situaci horší.
Zaslechl jsem hlas Louise: "Výborný vtip, Williame, stačí, ne?" Na to vstala místo mě a šla za ním do popředí třídy. Zvedl jsem k nim zrak.
"Oh, takže slečna Ratliff si neumí přijít sám, musí posílat holku? Slabé, ale očekávané," rýpl si. Louise se po něm natáhla s tím, že mu beanie konečně vezme. On se na ni škodolibě usmál a odhodil čepici svým pobočníkům dozadu třídy. Ti ji chytili a dál se bavili na mém utrpení.
"Ah, jaká smůla, že, Louise?" vysmíval se jí do obličeje. Louise se s ním začala hádat a můj majetek mezi tím poletoval skrz třídu, ale nikdy se nedostal ani blízko ke mně. Čekal jsem, až je to přestane bavit a s dlaní skrývající můj obličej jsem se pokoušel roztřesenou rukou dál kreslit.

"Yeah, nemyslím si, idioti."
Okamžitě jsem zpozorněl a podíval se po zdroji hlasu. Můj přítel! Do očí mě praštila jeho malá novinka. Můj přítel se šedými vlasy!…Okay, cože?
Adam prošel před třídou jako král, kterým je, a pohotově zachytil moji beanie, když letěla zpátky směrem k tabuli. U té na sebe stále něco pokřikovali Louise a William, což vygradovalo v to, že do něj Louise žduchla, on narazil zády na tabuli a šli si oba v poklidu sednout. Ani William neměl na to, aby vrátil úder holce.
Adam projel každého pohledem, s tím největším znechucením. Podíval se na čepici se svojí ruce a očima vyhledal mě. Cítil jsem malé slzy radosti v koutcích svých očí, ale zatlačil jsem je zpátky.
"Williame, neumřela tvoje babička na leukémii?" zeptal se Adam najednou tvrdě. William se zarazil, očividně překvapený tím tématem. Odkašlal si a nepříjemně odpověděl: "Jo, jak to víš?"
"Protože jsi ve druháku brečel jak malý, když ses to dozvěděl. Myslíš, že by tě pochválila, kdyby tě teď viděla?"
Jakmile Adam položil další otázku, William ztichl. Stejně, jako ti, co se doteď ještě chichotali nad jeho vtípky.
"Běžte se kurva všichni zahrabat." Adam zakroutil hlavou a šel si sednout na volné místo vedle mě. Vrátil mi moji beanie a já si ji s radostí nasunul zpátky na hlavu. Koutky mých úst se zvedly do malého úsměvu. Podíval se na mě, sjel po mně očima a olízl si ret. Neusmál se nazpátek ani nic podobného, měl stále svůj chladný výraz. Netušil jsem, co to má znamenat, ale ještě víc mě to utvrdilo v tom, že si ho musím získat zpátky, všemi prostředky, co mám.
"Děkuju," zašeptal jsem mu. Nedostalo se mi žádné odpovědi, ani pohledu. Chladné.

Učitelka se dostavila s tím, že nám musí něco oznámit. Skoro ani nepřekročila práh dveří do místnosti a už mluvila.
Všechny si nás obhlédla a začala mluvit: "Dobrý den. Určitě jste si užili volno, soudě podle vašich… odpočatých výrazů. Tak, přejdeme rovnou k věci: mám pro vás nabídku. S ostatními profesory jsme se zamysleli nad tím, že teď máte před maturitou a moc si neodpočinete, ale po maturitě byste si zasloužili malý oddech. Možná byste se chtěli i rozloučit se střední školou nějak důstojně, takže jsme se rozhodli vám nabídnout školní zájezd do Benátek v Itálii."
V lavicích se rozjela malá diskuze, začali si mezi sebou povídat, někteří víc nadšeně, někteří míň.
Adam se, nečekaně, ani nepohnul.
Profesorka nechala všem chvíli na vykecání a pak pokračovala: "Dobře, zbytek prodiskutujete pak. Berte tenhle zájezd jako rozlučku se střední. No, a teď ta míň příjemná část. Cena..."
Zbytek jsem nevnímal, protože už samotná představa ceny zájezdu do Benátek mě děsila. Nemohl jsem se přestat dívat na Adama, ale musel jsem se hlídat, aby mě lidi nechytli při tom, jak na něj hledím jako na nějaké svaté zjevení.

Seděli jsme spolu dvě hodiny a on ani jednou nepromluvil. O přestávce se dokonce vytratil a vrátil se pět minut po začátku hodiny. Akorát zazvonilo a my měli další přestávku. Hodlal jsem z něj vytáhnout, co mu je.
"Je ti něco?" zeptal jsem se Adama. Akorát si balil učebnici do batohu a vytahoval jinou. Celou hodinu se na mě ani nepodíval. Za to já na něm mohl nechat oči - s těmi vlasy vypadal k sežrání.
"Umh, ne," vydechl nezaujatě. Než jsem stihl cokoliv namítat nebo vést rozhovor jinam, odebral se pryč ze třídy. Počkal jsem pár vteřin, abych nebyl moc nápadný. Napočítal jsem pouze do pěti, protože mi došlo, že by mohl utéct až moc daleko. Bez rozmýšlení jsem vyrazil za ním.

Mířil někam dál do chodby, ale podařilo se mi ho doběhnout u záchodů. Zrovna sem nikdo moc nechodil, protože o kousek vedle zrovna jedny zrekonstruovali a tyto měli přijít na řadu jako další.
V rychlosti jsem zkontroloval, jestli nás někdo nevidí, a vzal ho za ruku. Dneska mi neutečeš, chlapče, dneska ne. Než se Adam stihl vzpamatovat, táhl jsem ho na záchody. Zatlačil jsem ho do kabinky, narazil ho na zeď a vrhl se po jeho rtech. Jednou rukou jsem stihl i zamknout. Překvapivě nic nenamítal, možná z části proto, že neměl volnou pusu, aby protestoval.
Asi jsem mu taky chyběl, vzhledem k tomu, že mě při první vteřině neodstrčil. Naopak, svojí velkou dlaní mě chytil za pas a přitáhl mě blíž, aby mohl svoje ruce spojit za mými zády.
Zajel jsem mu rukou na hlavu a prohrábl mu stříbrné vlasy. "To je sexy," uznal jsem, když jsme se oba odtáhli pro trochu vzduchu. Mezi prsty mi projížděly jemné, pořád stejně udržované vlasy. Když jsem si je odbarvoval já, měl jsem je jak slámu, ale jakmile to udělá on, zůstávají perfektní.
Adam se místo odpovědi znovu natáhl pro polibek. Skousl mi spodní ret, což mě jenom podpořilo v mém plánu. Sice mi bušilo srdce, jako by mi šlo o život, ale věděl jsem, že se musím přemoct. Chtěl jsem si ho získat, dovést ho do takové nálady, v jakém byl předtím, než jsem to posral.

Odhodlal jsem se a svoje ruce přesunul do spodní části jeho těla. Prsty jsem vyhledal pásek jeho kalhot a poslepu začal vysouvat jednu část pásku z druhé. Ani za nic mi nešel rozepnout, což mi na sebejistotě moc nepřidalo. Pustil jsem Adamovy rty a pomalu si klekl na kolena.
Myslel jsem, že ze stresu omdlím, ale věděl jsem, že tohle je správně. Chtěl jsem to udělat. Navíc, progooglil jsem si správné techniky tam a zpátky snad desetkrát. Tohle měl být můj plán. Dám mu blowjob, teď a tady.
Třásly se mi ruce, jak jsem rozepínal černý pásek. Nedíval jsem se na to, jak reaguje Adam, protože jsem doufal, že se těší, že jsem se konečně odhodlal k akci. Najednou položil ruce na moje a stiskl je, čímž mě zastavil.
Zvedl jsem k němu zrak, jen abych viděl, jak se tváří. Cítil jsem svoje tváře hořet. Jeho výraz mě vyvedl z míry - netuším, co přesně jsem čekal, ale on mi věnoval naprostý opak.
"Děláš to, protože chceš, nebo protože cítíš, že mi něco dlužíš?" zeptal se, přičemž pořád držel moje ruce ve svých.
"M-máš pravdu, omlouvám se," zamumlal jsem. Myslel jsem, že se rozpláču, opravdu. Taky jsem neměl daleko od pravdy. Musel jsem se tak přemáhat, abych se vůbec mohl sesunout na kolena, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi neulevilo. Zastavil mě, protože jsem tak průhledný, že prokoukl můj záměr. Ale zastavil mě, na druhou stranu mi i spadl kámen ze srdce. Spadl jsem na zadek a chvilku prostě sklesle seděl na zemi. Takhle jsem si to nepředstavoval.
Slyšel jsem povzdech, co z něj vyšel, ale snažil jsem se nereagovat. Ne, že by mi to zazlíval, ale rozhodně byl opět zklamaný. Vzal mě za ruku a pomohl mě zvednout: "Pojď zpátky na nohy."
Zněl tak neohromeně, jakože wow, co jiného se od tebe dalo čekat. Měl jsem pocit, že na co sáhnu, to se pokazí. Tolik do mého plánu - a pravděpodobně i plánů do budoucna.

Očima jsem hypnotizoval podlahu, cokoliv, jen, abych se mu nemusel dívat do očí. Cítil jsem na sobě to ponížení, to samé, co jsem cítil ve třídě. Všechno na mě najednou dolehlo, jaká jsem hrozná troska, jak jsem zklamal jeho a sebe taky, jak se lidi smějí tomu, že prostě nemám vlasy, jak mě bolela hádka s Adamem. Všechny pocity se scukly do velkého knedlíku v mém krku. První slza tekla dolů po mojí tváři, i přes to, jak moc jsem se snažil ji zadržet.
"Sakra," setřel jsem ji a sklopil hlavu ještě víc dolů, "jsem trapný, promiň." Ochranářské ruce se ovinuly okolo mého těla ještě dřív, než jsem stihl doříct větu. Držel mě blízko sebe a trochu se u toho houpal, asi, abych se cítil líp. Dal mi pusu na čelo a neříkal nic k mojí poznámce sám na sebe.
"Zklamal jsem tě?" promluvil jsem do jeho hrudě, o kterou jsem se opíral. Poslouchal jsem jeho srdce, což mě vnitřně trochu uklidňovalo.
"Ne," odpověděl mi s upřímností v hlase. Doufal jsem, že to myslí vážně, že jsem si tu upřímnost nenalhával. Rozuměl jsem tomu, že ke vztahu patří sex, ale nešlo mi překonat můj mentální blok.
"Love, nelam si s tím hlavu. Budeme to dělat, až to budeš chtít dělat, já počkám. Ne, že bych nechtěl hned, ale ty do toho nemůžeš jít, když se necítíš."
Jsem takový loser.

"Co udělal William?"
"Bavil celou třídu," vzlykl jsem, "promiň, prostě na mě nějak všechno dolehlo. Dneska asi nemám den."
"Yeah, dostane přes držku, dřív nebo později," promluvil klidně. Já se odtáhl. Jeho krásné modré oči se mi zahleděly snad až do duše.
"Nepobiješ se kvůli mně zrovna s ním, ani na to nemysli." Přežili jsme to bez fyzického násilí (a jen s vyhrožováním) všechny ty roky, přežijeme ještě dalších pár měsíců. "Nech to plavat."
"Nedělám to poprvé," odpověděl, jako by bitka byla každodenní činnost. Ráno vstanu, vyčistím si zuby, dám si snídani, zmlátím pět borců, jdu do školy. Pohoda. Rozhodně jsem nehodlal ho nechat se bít s korbou, jako je William. Adam taky pracoval na svém těle, boxoval, jako kdyby měl za chvíli vlézt do ringu a podle mě by mohl drtit kameny jenom pohledem, ale stejně - všechno se nevyřeší fyzickým násilím. K tomu už vůbec ne šikana.
"Miluju tě a podpořím tě skoro v čemkoliv, co uděláš," setřel jsem si zasychající slzy z tváře, "ale ne v tomhle. Prostě ho nech, stejně se nic nevyřeší."
Chytil mě za zátylek a vtiskl mi malou pusu na čelo. Cítil jsem, jak vydechl do mojí kůže. Vždycky, když to udělal, rozlilo se ve mně příjemné teplo.
"Já nediskutuju, love, já oznamuju," zašeptal mi. Chtěl jsem plno věcí namítat, ale dlaní mi překryl pusu, čímž mi zabránil. Ustaraně si mě prohlédl a zavelel: "Dneska se snaž nestresovat, okay? Po škole tě hodím domů autem."
Přikývl jsem a on mě pustil. Povzbudivě se na mě usmál a podíval se na hodinky. Oba jsme pochopili, že nám z naší dvacetiminutové přestávky už moc nezbývá. Musel jsem ho sledovat, jak odemyká kabinku a jak se chystá k odchodu. Donutilo to moje srdce spadnout trochu hlouběji, protože se zase musel začít chovat jako quarterback Adam, ne tak, jak se choval se mnou.
Naposledy jsem zachytil jeho ruku. Hned po střetnutí našich prstů se, možná už instinktivně, otočil a věnoval mi poslední polibek. Na moment jsem ucítil stisk ruky, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil. Adam potom zmizel za dveřmi, nechávaje mě samotného ve studené místnosti s rádoby povzbudivým žlutým obložením. Musel jsem čekat, jako vždycky, aby nás náhodou nezahlédli moc blízko u sebe. Začínal jsem mít schovávání plné zuby.
***
"Hey," oslovil mě známý hlas. Nechtěl jsem se ani otáčet, prostě jsem chtěl jít pryč. Dneska už jsem se s lidma namluvil dost, vzhledem k tomu, že jsem musel čekat v bufetu na Adama, až skončí s boxováním. Celou dobu si se mnou povídala příjemná, starší prodavačka, paní Morris. Chovala se ke mně hrozně mile, snad jako jedna z mála. Taková zlatá babička, vždycky si se mnou povídala. Teda, pokud jsem se ukázal v bufetu. Oslovovala mě jako bonbónek, občas zaplakala nad tím, jak jsem jí od prváku rostl před očima anabízela kávu zdarma. Tu jsem, samozřejmě, vždycky zaplatil i s něčím malým na přilepšenou. Zakecal jsem se s ní až tak, že jsem odešel asi dvacet minut po tom, co jsme se měli setkat v Adamově autě. S paní Morris jsem si povídal docela rád, na rozdíl od člověka, co na mě právě volal. Adamova pravá ruka, Louise.
Z každé strany se ke mně připojila holka. Zleva Louise, zprava Debbie.
"Promiň, že jsem se k tobě nepřimluvila dřív. Je mi fakt líto, co se ti děje ve třídě."
"Děkuju, že ses mě zastala," pousmál jsem se na Louise. Debbie mě vzala okolo ramen.
"Adam je fakt dobrý člověk, což jsem nečekala, že řeknu," špitla Debbie tak, abych ji slyšel jen já, "a vypadal sakra dobře při tom, jak se tě zastal." Hravě se usmála a stiskla mi ramena. Věnoval jsem jí hravý pohled a malý úšklebek.
"Mimochodem, vím, že se to teď moc nehodí, ale divím se, že nemáš vlasy," řekla najednou Louise. Oba jsme se na ni otočili s nechápavým, ale otráveným pohledem.
"Ne, jako, ježiši - ne takhle. Jenom jako, trávila jsem s Adamem snad dvě hodiny v kadeřnictví, předpokládala jsem, že ti dal-"
"Louise!" okřikla ji Debbie a něco jí naznačovala. Louise to asi pochopila a přestala mluvit. Nechápal jsem, co se děje, ale upřímně, nezbývala mi síla na to, abych se zajímal. Chtěl jsem jenom jít pryč, pryč z téhle školy, pryč od všech lidí.
"Okay," promluvil jsem, "umh, Adam mě veze a jeho auto je tam, takže já… jdu?"
"Jo, jo." Debbie mě rychle objala a vypustila mě pryč. Rozloučil jsem se prostým: "mějte se."
Ani jsem nečekal, jestli mi odpoví, nebo ne. Prostě jsem mířil přesně k Adamovu autu.

Vší silou jsem odbourával pohledy lidí. Viděl jsem je všechny koutkem oka, jak si na mě sem tam někdo dokonce ukázal, jak si šeptali a dívali se. Hlavně, že se dívali. Ty jejich odporné pohledy mi způsobovaly pocit, jako bych se měl každou chvíli stáhnout do klubíčka a prostě se vypařit. Ne jako umřít, ale odejít z lidské existence, aby mě nikdo neviděl a nikdo ani nevěděl, že jsem kdy existoval.
Adam parkoval až na konci parkoviště, u silnice, aby co nejmíň lidí vidělo, že nastupuju do jeho luxusního auta. Cesta tam se mi zdála nekonečná už tak, a můj pocit ještě zesílil, když jsem viděl celou tu tlupu malomozkových opic, jak jdou proti mně. Vypadali zabraní do své vlastní konverzace, takže jsem sklopil hlavu a dělal, že tam nejsem. Dokonce se mi to i dařilo.
Dokud jeden z nich neplivl pod moje nohy a já se, chtě nechtě, musel zastavit a cuknout dozadu, aby slina nepřistála na mých botách. Znovu jsem to cítil, slzy v očích, co se pomalu draly na povrch. Teď ne. Kdykoliv, ale teď ne.
"Tancuj, buzno," zařval na mě fotbalista, kterého jsem vůbec nepoznával. Jo, poštvěte proti mně ještě víc lidí, proč ne, whatever. Slyšel jsem Shawna s Patrickem se zasmát. To mě automaticky dovedlo k tomu, že je s nimi i William. Měl jsem toho už fakt dost. Asi jsem žádal opravdu moc - dostat se domů a jít se v poklidu vybrečet do postele.
Udělali to znovu. Některý z nich znovu plivl na cestu přede mně. Pak se celá skupina se smíchem dala zase do pohybu.
Neměl jsem nervy na to, abych se nad tím pozastavoval. Překročil jsem jejich výtvory na zemi a znovu se rozešel k autu.

Najednou se Adamovo auto prudce rozjelo mým směrem. Fotbalisti si ze zvuku jedoucího auta nic moc nedělali a pokračovali v blbých poznámkách a hlavně v cestě dál ode mě.
Zahlédl jsem Adama, jak rozzuřeně svírá volant a vůbec nemyslí na to, že před ním jdou lidi. Uhnul jsem z cesty, protože mi docvaklo, že pro mě nezastaví. Nerozuměl jsem tomu, co chce dělat, ale všechno se seběhlo tak rychle, že mi ani nezbyl čas přemýšlet. Adam to vzal prudce přímo proti nim, přesněji do jejich zad. Málem mi vyletělo srdce a oči z důlků zároveň, už se mi totiž přehrával obraz, jak Adam jde sedět za několikanásobnou vraždu.
Když uznal, že je v dostatečné blízkosti, zatroubil na klakson. Všichni se lekli a uskočili na stranu. Zbývaly asi dvě vteřiny k tomu, aby někoho srazil. Málem jsem omdlel a to jsem ani nemusel být zapojený do akce.
Vztyčený prostředníček z okna auta a křik: "Kdo tancuje teď, kreténi?!" mi, i když nechtěně, vykouzlil malý úsměv na rtech. Oni se dávali dohromady, očividně stále v šoku. Stihli jenom vyplodit něco jako: Co děláš, chlape?! Ruku na srdce, nikdo je neposlouchal
Auto ostře zabočilo v zatáčce a dál jelo rovnou k výjezdu z parkoviště. Udělal jsem to Adamovi snadnější a přešel až úplně ven z parkoviště, abych mu nepřidělával problémy.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 8. ledna 2018 v 21:35 | Reagovat

Jak můžou byt takové zrůdy ještě že má Adama. O_O  :-)

2 Ady Ady | 9. ledna 2018 v 0:37 | Reagovat

Skvěle napsané jako vždy:-))
A šikanování lidi je fuj ble:(

3 Janimi Janimi | 9. ledna 2018 v 9:41 | Reagovat

Och náš ochranca sa vrátil aby dal na miesto tých hnusákov !!!! ďakuejem za dielik ! ;-)  :-D

4 lenočka lenočka | 9. ledna 2018 v 23:34 | Reagovat

hold vzdy sa najde niekto na skole,ktorí radi šikanuju slabšich.
Adam by im mal uz vsetkym  ukazat stručne zručne ze si nemaju dovolovat na jeho laske. A hlavne prist s pravdou von o jeho vzťahu k Tommymu.🤔

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama