MATE x 22

6. července 2017 v 20:12 | Khaleesi |  MATE
"Who cares?" "I do!"


*TJ
Nadechl jsem se. Prsty jsem přejel po lemu košile a poupravil si ho víc ke krku, aby mi hned mamka nedala přednášku o mých cucflecích. Vsunul jsem klíč do zámku a otevřel vchodové dveře. "Mami, jsem doma!" Ohlásil jsem svoji přítomnost spíš už ze zvyku, než z nutnosti.
Nikdo se mi neozýval. Nakrčil jsem obočí a rozešel se chodbou, nahlédl jsem do kuchyně, do obýváku, ale nikde ani živáčka. Třeba šla do města.
Několika kroky jsem se přesunul k ledničce, abych na ní našel vzkaz. Většinou mi nějaký nechávala, když odcházela, aby mě ujistila, že je v pohodě a taky, že ji nemám chvíli hledat. Teď na ledničku ale žádný nepřipevnila. Pro jistotu jsem projel očima i okolí, beze stopy po vzkazu.

"Okay," zašeptal jsem si pro sebe, pokrčil rameny a vydal se do pokoje. Celé moje tělo pořád vonělo Adamovou vůní a já se ošil při myšlence na to, co se u něj včera stalo. Hlavně na to, co jsem u něj předvedl za trapnou scénu. Nejhorší pocit mi přivádělo to, že jsem pro sebe pořád vymýšlel výmluvy, abych sám sebe zbavil toho pocitu ponížení: Nemohl jsem se donutit, abych byl připravený - nebo - Po tom, co ráno předvedl, je možná dobře, že jsem s ním do postele nešel.
Hluboko jsem ale věděl, že to, co si promítám v hlavě, je chytání se stébla. Místo toho, abych si přiznal, že jsem prostě srab, pořád se chytám i posledního nápadu, jak se z toho pocitu vyvléknout.

Povzdechl jsem si a zkontroloval svůj mobil. Co jsem na něm viděl, mě přinejmenším zaskočilo: zpráva od Bruna. V ten moment mi to docvaklo. Nechal jsem Adama v jedné místnosti se svým mobilem, on viděl tuhle zprávu a… sakra!
Zakroutil jsem nad svojí blbostí hlavou a seriózně se mi chtělo brečet. Zuby se mi rozzuřením a zklamáním zatnuly k sobě a hodil jsem s mobilem o postel. Kdybych nebyl idiot a hned si nevyrážel s Brunem, možná jsem teď ještě mohl ležet u Adama v posteli. Kdyby… takové slovo mi teď moc nepomohlo.

Shodil jsem ze sebe oblek a tím odhalil svoje fialové modřinky na kůži. Snažil jsem se je ignorovat, nedívat se na sebe do zrcadla. Odvrátil jsem zrak od zrcadla v pokoji a zamířil do koupelny. U zrcadla v koupelně jsem ale neodolal. Podíval jsem se na svůj odraz a prsty si znovu sáhl na některé ze vzpomínek z minulé noci - a i když se vzpomínání na chvíli zdálo příjemné, hned se mi do hlavy znovu dostala i vzpomínka na můj výstup. Tím jsem si pokazil celou chvíli a jediné, co jsem mohl udělat, je dát si studenou sprchu a zkusit na svoji zbabělost na chvíli zapomenout.

***
Blížil se čas oběda a mamka stále nepřišla domů. Mobil mi ukazoval recepty na jednoduchá jídla a já čím dál víc pochyboval, že nějaké z nich vůbec zvládnu. Zkoušel jsem mamce napsat, ne jen kvůli obědu, ale jen abych se ujistil, že je v pohodě. Zrovna, když jsem projížděl "Jak uvařit špagety" se otevřely dveře. Domem se rozezněl smích mojí mamky, nad čímž jsem se sám pousmál.

Za jejím hlasem se ale mihl náznak dalšího hlasu. Mužského. Znal jsem ho.
Hluboce jsem se nadechl a v duchu se modlil. Nevychovávali mě k náboženství pro nic za nic. Potřeboval jsem všechnu pomoc, kterou jsem mohl dostat - a to klidně i seshora.
Znal jsem totiž ten hlas a to mě dovedlo k absolutnímu zoufalství, které jsem ale musel prozatím držet v sobě. Zaslechl jsem hlas toho muže a vybavilo se mi všechno, co se moje mysl pokoušela zastrčit hluboko dozadu, tam, kde už to nikdy nikdo nevytáhne.

"Tolik se toho za ty roky změnilo, musím ti všechno popovídat a ukázat!" Rozzářila se mamka, nadšení v jejím hlase.
"Jo, Dio, ale ty jsi pořád stejně krásná," odpověděl jí muž. Chtělo se mi zvracet, utéct a rozbrečet se v jednom. Po všech těch letech ho přitáhla zpátky. To snad nemyslí vážně.
"Tommy, jsi doma? Máme návštěvu." Vešla do kuchyně s úsměvem od ucha k uchu. A za ní přesně ten, kvůli kterému jsem se teď modlil. Keith.

"Čau, děcko," pozdravil mě neurvale a rozhlédl se po kuchyni, "bydlí s tebou? Kolik mu je?"
Po celém těle mi naskočila husí kůže. Proč mi lidi nemůžou dát chvilku pauzu?
"Mami, to nemyslíš vážně." Pokoušel jsem se udržet stálý tón hlasu a zamrkal jsem, jestli vůbec dobře vidím. Vypadal jako bezdomovec, zarostlý, smrdutý po levném parfému a alkoholu. Jeho obličej se ale nedal zapomenout a ani zamaskovat plnovousem.
"Keith teď nemá kde bydlet, je trochu ve finanční tísni, tak ho tu necháme pár nocí přespat," oznámila mi mamka natvrdo a já už viděl, jak ji odvážejí do blázince. Musela se zbláznit, jiné vysvětlení pro její jednání neexistovalo. Chvíli jsem mlčel a zíral na to stvoření, co mi sem dovedla. Knedlík v krku se mi postupně zvětšoval. Vrátila se i část strachu, kterou jsem se snažil přemoct.

Mamka se jen usmála a zamířila do obýváku.
Probral jsem se a opatrně zvýšil hlas: "Tenhle chlap doslova žije pro násilí, vyhoď ho!" Rozhodil jsem rukama. Keith na moje gesto zareagoval. Snažil se přiblížit ke mně a já ustupoval dozadu. Narazil jsem zády do kuchyňské linky, on mě na ni přitlačil a začal na mě promlouvat.
"Podívej se, chlapče, teďka se o svoji mámu budeš dělit se mnou, takže se s tím smiř. Kdysi nám to tak nějak fungovalo, s nějakýma výchovnýma fackama sem a tam. Takže radši drž hubu, jestli nechceš dostat."
"Naser si," zaprskal jsem a on mě chytil pod krkem. Jestli jsem si musel něco udržet, tak sebevědomý výraz a stálý hlas. Pokud by jedno z toho selhalo a já bych ukázal strach… ne, nechtěl jsem přemýšlet o téhle situaci ze všech situací, které by mohly nastat.

"Ovládej se, buzno. Jo, Dia mi řekla, že máš pletky s chlapama. Další důvod, proč bys měl dostat přes hubu, teplouši!" Mluvil tak potichu, abych to slyšel jen já. Snažil jsem se nadechnout, odstrčit ho, ale nešlo to. Oproti mně měl mnohem větší sílu.
"Naser. Si." Mluvil jsem z posledního dechu. Keith se zamračil a pustil mě. Nemohl si odpustit pokus o podražení mých nohou, který se mu nepovedl. Zapřel jsem se rukama o stůl a podíval se na něj s tou největší nenávistí, jakou jsem v sobě mohl najít.
Nechutně se zasmál a odhalil tak svoje dva chybějící zuby. Nakonec podotkl: "Dávej si na mě pozor."

Cítil jsem se, jako by se mi měly z očí každou chvíli vydrat slzy. Zdálo se mi, že se na mě všichni domluvili a chtěli mi prostě dělat zle za každou cenu. Uklidnil jsem se a místo oběda si vzal kus toastového chleba. To radši nebudu jíst vůbec, než jíst u jednoho stolu s tím blbcem.


Když už jsem si myslel, že to nemůže být horší, zazvonil mi mobil. Volala Louise.
"Ahoj, Louise, co potřebuješ?" vydechl jsem.
"Jedu pro tebe, buď připravený za pět minut před domem," řekla. V jejím hlase jsem poznal rozrušení. "C-co se stalo?" Znervóznila svým tónem hlasu i mě. Chtělo se mi schovat se a brečet, fakt, že jo. Kolik se mi toho dneska ještě stane?
"Všechno ti řeknu v autě," odsekla.
"Počkej, proč-..." Než jsem stihl domluvit, zavěsila. Okamžitě se mi do hlavy hnala horda myšlenek - hlavně jedna, která se nedala utišit. Opakovala se. Co se stalo Adamovi? Muselo se mu něco stát, jinak by pro mě jen tak nejela jeho pravá ruka, Louise. Dřímala ve mně malá naděje na to, že se pletu a všichni jsou živí a zdraví. Včetně Adama.
V rychlosti jsem se znova oblékl a nasunul si na hlavu čepici. Dal jsem si další léky a přešel další nával pocitu smutku. Nevěděl jsem, jak dlouho se dokážu vyrovnávat s takovými dávkami stresu, jaké dostávám. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, zhluboka se nadechl a vyrazil ven z pokoje. Hned za dveřmi jsem se srazil s mamkou. Ta měla dost práce opěvováním Keitha, než aby se zeptala, kam jdu, nebo jaký mám názor na to, že si domů dotáhla násilníka. Všechno, co mi v ten moment zbylo, jsem byl já sám. Ani na ni jsem se už nemohl spolehnout a vlastně ani na Adama, protože kdoví, co se s ním dělo.
Přešel jsem okolo ní i Keitha jako duch, rovnou ven před dům.

Trvalo asi dvě minuty, než se přiřítila Louise v autě. Ostře zaparkovala přímo přede mnou a otevřela dveře spolujezdce se slovy: "Dělej, nasedni."
Hýbal jsem se ještě dřív, než jsem stihl přemýšlet. Než jsem se pořádně vzpamatoval, už jsem seděl v jejím autě a nejvyšší povolenou rychlostí jsme odjížděli do neznáma.

"Můžeš za to ty, víš?" procedila mezi zuby Louise a krátce se na mě podívala. Zapnul jsem si bezpečnostní pás a podíval se na ni zoufalým pohledem. Otočil jsem se na ni celým tělem.
"Nerozumím tomu…kam mě vezeš?!"
Jednoduše mi odpověděla: "Adam si sedl na motorku bez helmy a neubrzdil to v zatáčce."
Zastavilo se mi srdce a nemohl jsem říct ani slovo. Cítil jsem tu věc, ten strach a bezmoc uvnitř sebe. Zamumlal jsem pár nesmyslů a přiložil si ruku na hrudník, abych sám sebe nějakým způsobem podepřel.
"Není mrtvý, přestaň stresovat!" okřikla mě. Vydechl jsem vzduch, který jsem nevědomě zadržoval a opřel se do sedadla. "Sešili mu hlavu a má nohu v sádře, jinak je až na pár odřenin prý v pohodě. Měl štěstí. Na chvíli tam odpadl, ale probral se hned v sanitce."
"On má vždycky štěstí," oddychl jsem si.
"To ale neznamená, že tě neobviňuju. Pořád si myslím, žes mi zmrzačil kámoše. Kdyby nebylo tebe a tvého úletu s tamtím někým, tak by Adam teď neležel v nemocnici," řekla tvrdě. Alespoň, že ke mně zachovala upřímnost.
"Adam už si postěžoval?" vypíchl jsem s trochou posměchu v hlase. Louise se soustředila na cestu a chvíli neodpovídala. Možná se jí moje poznámka zdála moc debilní na to, aby vůbec něco řekla.
"Dude, drž hubu, Tommy, proboha," protahovala otráveně slova, aby naznačila, jak jí lezu na nervy. Protočila očima a nespokojeně si mlaskla. "Chlapské ego je tak křehké jako ženské srdce, rozumíš tomu?"
"A co si z toho jako mám vzít?"
Začala klepat prsty na volant a pokračovala: "Jak lehce zraníš holku, tak lehce poškodíš ego kluka, když si začneš s někým jiným. Holka se rozbrečí a kluk začne dělat tohle chování - sama nevím, jak to říct. Ty jsi chlap, proč mě nechápeš?"
"Takže jsem hrozně ublížil jeho egu tím, že jsem si dal pusu s jiným chlapem. Já jsem musel akceptovat jeho holku, se kterou se vodili za ručičky po škole, ale JÁ jsem ublížil JEMU a proto on má právo vyvádět, jasně," zakroutil jsem hlavou nad Adamem. Měl jsem všeho akorát tak po krk.
"Víš co? Ty ho znáš líp, než já. Zůstávám mimo tuhle bezvýznamnou diskuzi," promluvila nezaujatě, "prostě tě teď vezmu do nemocnice, z mojí dobré vůle. A ty se budeš chovat tak, abych tě za jízdy nevyhodila, protože upřímně, tyhle kecy poslouchat nehodlám."
"Jo," špitl jsem pro sebe a díval se z okna na svojí straně cesty.

***
Když jsem se dostal k jeho pokoji, za dveřmi jsem zaslechl hlasy.
"…Mimo to jsme na vašem těle našli modřiny, což svědčí o nedostatku vitamíni C, pane Lamberte. Nemáte občas bolesti hlavy, břicha, malátnost?" ptal se hlas.
"Někdy," uznal Adam, "myslel jsem, že to nic není, po chvíli to přejde." Trhaně jsem se nadechl, doufaje, že mu neoznámí nějakou závažnou nemoc.
Doktor pokračoval: "Nedáváte svému tělu dostatek jídla, vitamínů a energie. Začínáte jít pod optimální míry. Doporučoval bych vám s tím něco dělat, přestat se vystavovat tolik stresovým situacím, jíst pravidelně, popřípadě brát vitamíny. Dávejte si na to pozor, mohlo by to pak skončit špatně."
Nejí. Z nějakého důvodu mi tahle informace zlomila srdce. Tohle jsou ta jeho vystupující žebra a to, jak jsem si vždycky hloupě myslel, že někde jí o samotě. Pořád tvrdil, jak "nemá hlad". Idiot, já mu dám málo vitamínů a pod optimální váhou nebo mírou, to uvidí.
"Dobře, díky."
"Necháme si vás tu chvíli na pozorování kvůli té hlavě a pak byste mohl domů, kromě vašeho úrazu jste podle vyšetření zdravý," řekl povzbudivě doktor, "tak zatím na shledanou."
Po těchto slovech se s ním Adam rozloučil a doktor odešel z pokoje.

O chvíli po něm jsem vešel já, aby to nevypadalo, že jsem odposlouchával.
Když mě Adam viděl, okamžitě přesunul svůj pohled na druhou stranu.
Posadil jsem se na kraj jeho postele a sledoval ho se zaujetím v očích. Přišel jsem odhodlaný mu dát pořádnou čočku, ale když se mi naskytl pohled na jeho zalepené čelo a nohu v sádře, došlo mi ho líto.
"Nedívej se na mě tak," sykl a věnoval mi ostrý pohled. Mlčel jsem a čekal, co dalšího z něj vypadne.
"Já tě neviním, to Louise. Já vím, že jsem si to udělal sám," pokračoval, "jsem až moc blbý, nechám se rozhodit nějakou tvojí líbačkou se staroušem a ještě si kvůli tomu zničím nohu."
"Mohl bys už přestat?" přerušil jsem ho. Neodpovídal, ale viděl jsem jeho čelist zatnout. "Díky. Co říkali doktoři?"
"Budu v pohodě, ale měl bych přestat s motocrossem. Prý jestli bych spadl, mohlo by se mi tam něco posrat a pak už by ta noha nemusela fungovat, co já vím," procedil naštvaně mezi zuby. Založil jsem si ruce na hrudi a tázavě se na něj podíval. "Ještě něco?"
"…Ne," odpověděl po chvilce rozmýšlení.

"Adame, ty nejíš," přehodil jsem mu znovu doktorova slova. Protočil oči a zabrblal: "Jo, jasně."
"Posloucháš mě vůbec někdy? Jako - alespoň někdy? Nechci pro tebe nic špatného, chci pro tebe to nejlepší, ty to víš."
"Kdybys pro mě chtěl to nejlepší, proč by ses šel vykousnout s tím… Brunem, kdokoliv to je?" Podíval se mi do očí a já se na chvilku zasekl. Zamyslel jsem se nad tím, jestli mu mám říct, že já musel přežít jeho vztah s Melanie a všechno jeho flirtování s každým. Rozhodl jsem se to nechat tak.
"Dobře, to byla blbost, ale každý občas nějakou udělá," zkusil jsem to na něj jemně. Položil jsem svoji ruku na jeho a přál si, ať neuhne. Podíval se na naše ruce a zpátky na mě, s tím samým, pevným výrazem v obličeji.

"Říkal jsem ti, že ti vystupují žebra a hubneš, teď přestaneš jíst, a co bude pak, složíš se? Můžeš se mnou mluvit, pomohl bych ti," nabídl jsem se.
"Já nemám žádný problém, chápeš to? Prostě nemám hlad," řekl klidně. Jako bych mluvil do stěny.
Ptal jsem se dál: "Stresuješ se. Pokládáš sám na sebe obrovský tlak, proč? Co tě tak stresuje?"
Posunul se v posteli víc nahoru, aby se mi díval přímo do očí a spustil: "Koho vůbec zajímá, jestli jsem hubený a jak jsem hubený a kde mám modřinu? Nebo jak jím a nejím? Protože mě to nezajímá, takže koho?"
"Mě to zajímá!" Použil jsem na něj ten samý tón, co on na mě. Tím jsem ho na chvíli přemohl a on na pár vteřin sklapnul.
"Proč? Nemáš sám dost vlastního stresu? Proč se staráš o mě? Umím se o sebe postarat sám, ale ty musíš být zdravý, ne já. Mě tohle nezajímá a tebe by taky nemělo, měl by ses soustředit na sebe."
Místo toho, aby řekl: "Jo, Tommy, máš pravdu." na mě začne vyhazovat takové kydy. Ach jo, co jsem si to nabalil za kluka?

"Takže takhle se cítíš? Míň důležitý? Jestli chceš, abych se zlepšil, měl bys začít se zlepšováním u sebe," odpověděl jsem spíš jako příkaz, než jako radu. Poslední, co bych chtěl, by bylo, aby Adam kolaboval z nedostatku stravy.Opět zaměřil svůj pohled na druhou stranu místnosti. Volnou rukou jsem se k němu natáhl a za jemným navedením prsty pod bradou si jeho pozornost získal zpátky.
"Hey, miluju tě, chápeš to?"

Hned po tom, co jsem to dořekl, mě Adam za naše spojené ruce stáhl k sobě. Druhou ruku mi obmotal okolo pasu a objal mě. Pohladil mě po tváři a spojil naše rty do polibku. Usmál jsem se do jeho rtů a snažil se po něm hned neskočit a nepoděkovat mu, že se konečně umoudřil a vzal mě zpátky. A přes to, že se na mě ještě před pár hodinami naštval a asi hodlal zůstat naštvaný, jsem z něj cítil, že mě taky miluje a že je vlastně rád, že jsem zrovna s ním. Z toho, jak mě držel blízko u sebe, z toho, jak se na mě díval, když jsme se od sebe po chvíli odtrhli. Vytáhl na mě jeden z jeho andělských úsměvů a nekonečně dlouho mě sledoval.

"Nechci ti zlomit ještě víc nohy, než už máš," zkontroloval jsem, jestli pořád sedím na posteli a ne na Adamovi. "Ale neodpověděls mi - cítíš se míň důležitý?"
Zakroutil hlavou a povzdechl si. "Ne, asi ne, spíš prostě přemýšlím nad moc věcma a zapomínám na jídlo."
"Oh-ne, na to nesmíš přestávat myslet," naléhal jsem. "Uklidni se, je mi jasné, že teď mi budeš stát za zadkem a kontrolovat, kolik toho jím," pousmál se nade mnou a znova mě objal.

"A mimochodem, už nehodláš zavítat do toho dědova klubu a ani nikam k němu, že ne?"
"Ne," potvrdil jsem, "ale vlastně je tohle špatně. Ty máš Melanie a taky se s ní líbáš a já se přes tohle musím dostávat. Taky se s ní přestaň vídat - nebo alespoň přestaňte mít tenhle… vztah, nebo co to mezi váma je."
"Okay." Souhlasil. Překvapivě bez průpovídek. Překvapil mě tím, ale nehodlal jsem to dál rozebírat. Nemohl jsem se dočkat, až nás dva uvidí lidi ve škole - spolu. Žádná Melanie, žádná šikana, žádné kamarádství. Pravý vztah, takový, jaký jsem si vždycky přál.
Můžu si začít odškrtávat věci v seznamu přání.
"Seznam přání, hm?" zeptal se. Oh, já si to myslel nahlas? Zakoktal jsem se a v rychlosti zamumlal: "Umh- to neřeš."

Zrovna, když jsem se na něj chtěl znova pověsit a líbat se s ním dalších pár hodin, do dveří vstoupila zdravotní sestra s tím, že nese oběd. Rychle jsem se od Adama chtěl odsunout dál, ale on mě držel u sebe. Nemohl jsem si pomoct, do mých tváří začala vstupovat červeň.
*addy daddy

Seznam přání, hm? Shodou okolností jsem si část z něj přečetl a možná by se ti další shodou -okolností mohla začít tvoje přání plnit, love.
__
oh wow děti moje, jak jste přežili měsíc a něco beze mě?
ale znáte to
zas se uvidíme za měsíc a půl

//připravte se na adommy fluff, protože si zaslouží, aby se chvíli prostě měli rádi a hladili se po hlavě a podobné věci//
thanks for your support and patience
love, khaleesi
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 9. července 2017 v 20:31 | Reagovat

Tak konečně Adam řekl pravdu. :D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama