MATE x 20/2

11. března 2017 v 21:12 | Khaleesi |  MATE
PROM 2/2


O šest hodin později jsem teprve přijel domů, i se svojí novou Ingido-whatever kravatou.
Teď už mi zbývalo jenom třicet minut do doby, kdy mě bude čekat Melanie. Naposled jsem se na sebe podíval v zrcadle a usoudil, že by nikoho nezabilo, kdybych si trochu rozepnul košili. Hned na to dva rozepnuté knoflíky navíc odhalily kousek mého tetování.
"Tak jo," řekl jsem si pro sebe a strčil si do kapsy od kalhot krabičku cigaret, peněženku a mobil. Pak samozřejmě taky klíče od mého druhého auta. Snad se Melanie neurazí, že nebude mít limuzínu.
Vyrazil jsem dolů ze schodů. Místo nějakých pochval na můj vzhled jsem schytal jenom škaredý pohled od Ashley, která se taky připravovala. Když jsem viděl její rudé smokey eyes, začal jsem litovat, že naše škola není jedna z těch, kde na ples můžou jenom juniors a seniors.
Na druhou stranu, neměl jsem právo ji soudit. Ukradl jsem její pudr a zkusil si trochu zapudrovat obličej, abych se neleskl na fotkách s bleskem. Snad si toho nevšimne, když už je zas v jejím kosmetickém kufru, nebo jak se tomu vlastně říká.

Ve vchodové hale, zrovna když jsem si chtěl obout boty a vyrazit do garáže, mě zastavil stisk na mé paži. Ohlédl jsem se a uviděl mamku, jak se na mě dojatě usmívá a v druhé ruce svírá polaroid.
"Mami," oslovil jsem ji s pobaveným tónem hlasu, "myslíš to vážně?"
"Buď potichu," řekla a na to se trochu zasmála, "postav se k té stěně, chci mít vzpomínku na to, jaký měls outfit na tvůj poslední ples."
Bez sarkastických poznámek jsem si stoupl, kam mi ukázala, a usmál se pro fotku.
"Mrzí mě, že tě neuvidím s tou tvojí… jak, že se to jmenuje?"
Čekal jsem, až mě vyfotí, abych jí odpověděl.
"Melanie," doplnil jsem ji nezaujatě a povzdechl si.
Zatvářila se trochu nespokojeně. "I když, no," začala, "čekala jsem, že po tom, jaks mi zavolal z nemocnice, že nevezmeš nějakou holku, ale Tommyho."
"Jasně! Kdyby neměl péro, klidně ho vezmu, ale nemůžu si na ples jenom tak přijít s klukem." Zakroutil jsem hlavou nad jejím návrhem. "Fuck, existuje vůbec někdo, kdo se mě nesnaží na něj nalepit?"
"Nebuď sprostý, pořád můžeš dostat," pohrozila mi. Rukou naznačila, že mi dá pohlavek. Poté se pustila do zapínání mé košile, "kdyby ses taky hned za všechno neurazil…"
"Já vím, promiň." Nechal jsem se upravit. Jestli mamka zapnula knoflíky na košili, košile musí zůstat zapnutá, i kdyby na chleba nebylo. Říká se, že muže poznáš podle toho, jak se chová ke svojí matce. A já nikdy neuměl hrát hodného, ale co řekla mamka, to platilo a já se snažil to dodržet. Bez ohledu na to, jak jsem se choval k ostatním.
"Nech si to zapnuté, je to elegantnější," usmála se na mě a já jí to oplatil. Podíval jsem se na hodiny na zdi. "Sakra, nestíhám. Ahoj, přijedu okolo třetí."
"Jasně, už tě nebudu zdržovat, měj se. A chovej se slušně, okay?!"
S úšklebkem na tváři jsem jí poslal pusu a se slovy nejlíp, jak umím, maminko, jsem utekl k autu.

Po mém příjezdu k domu Melanie mě přivítal pár zvědavých očí, vykukujících z okna. Melanie se kdysi zmínila, že její matka je extrémně zvědavá. Taková stereotypní latina. Mohla by s ní být sranda.
Když pár očí zaznamenal, že se blížím k domu, zmizel za bílým závěsem. Nahodil jsem příjemný výraz a krátce zazvonil na zvonek.
Hned po otevření dveří se přede mnou zjevila malá paní, pronikavé černé oči, tmavé vlasy sestříhané na mikádo, okolo očí a úst pár vrásek. Na sobě měla modré šaty se vzorem. Typická mamka.
"Dobrý večer, paní Leavitt. Jsem tu pro Melanie," pozdravil jsem slušně. Mette specificky říkala, abych se moc nepředváděl. Její mamka je prý dost hlasitá a nechtěl bych ji poznat, když je naštvaná.
"Ahoj. Ah, si! … Počkej," zadala mi krátký pokyn se silným španělským přízvukem. "Okay," přikývl jsem a čekal.
"Melanie! Él está aquí!"
V jeden moment jsem zalitoval, že jsem si místo španělštiny vybral francouzštinu. Ne, že bych nějak ovládal jakýkoliv jazyk, ale teď bych alespoň věděl, jestli mě začne její rodinka pomlouvat, nebo ne.
Nerozuměl jsem ani slovo, takže jsem jen stál mezi dveřmi a usmíval se.
"Melanie!" zakřikla znovu. Wow, opravdu nelhala, když říkala, že její mamka je hlučná.
"Já vím, pozvi ho dovnitř, musím si ještě něco upravit!" odpověděla jí Melanie z druhého patra domu. Paní se na mě znova otočila a prohlédla si mě od hlavy až k patě a zpátky. Snažil jsem se zapůsobit co nejpříjemněji, už jen proto, aby Melanie pak neměla problém s tím, jakého kluka si dovedla.
"¿Habla él español?"
Ha, teď jsem rozuměl! Jestli umím mluvit španělsky… možná se španělsky představím, madam, ale víc toho na mě nezkoušejte.
Na to jí přišla krátká odpověď: "Ne!"
Celkem mi venku začínaly mrznout konečky prstů, stejně jako prsteny, které jsem na nich měl. Nemohl jsem se obejít bez velkých, masivních prstenů. Byly můj "to go" doplněk. Nechtěl jsem se dobývat dovnitř jejich domu, proto jsem chladno zatím překousl.
Očividně si mě paní Leavitt chtěla proklepnout přes Mette, protože nepřestávala houkat nahoru do schodů nějaké neznámé fráze. Stála mi v cestě tak, abych nemohl vejít dovnitř: "¿Por qué tú no me lo dijiste?"
"¿Qué?" odpověděla jí znova Melanie.
Skromně jsem se vložil do jejich španělského překřikování: "Pardon, mohl bych-"
"Pusť ho, prosímtě!"
"Ty… pojď dovnitř," uhnula mi ze dveří a já vstoupil dovnitř. Díky, M. "Criminal! Piensas qué eso es una diversión?"
Criminal… co? Asi mi začalo docházet, o co se jedná. Rozhodl jsem se zakročit se svou profesionální mluvou. Začal jsem jí i s pomocí posunků vysvětlovat: "Ne, já soy… nejsem kriminálník, okay?"
Protočila nade mnou očima a znovu zavolala: "Melanie, pojď!"

Když Melanie s jejím modelky-hodným úsměvem sešla se schodů, z její matky se stal jiný člověk. Sice si mě pořád nedůvěřivě prohlížela, ale stejně si nás taky vyfotila.
"Tu amigo tiene grande fortuna," řekla dojatě směrem k Melanie a já se zase nezmohl na nic jiného, než trapný úsměv.
"Už půjdeme, dobře? Měj se, mami," objaly se jemně. Měl jsem chuť ji drapnout a odtáhnout do auta násilím, když jsem viděl, jak ke mně přichází asi dvě stě kilový, dvoumetrový borec s lahví piva v ruce.
"To je on?" zeptal se hlubokým hlasem a já už viděl svůj nadcházející zlomený nos. A to jsem si myslel, že jsem kdovíjak vysportovaný.
"Jo, ale prosím, nebuď jako…" očima střelila po její mamce a chlápek chápavě přikývl. Pak přišel ještě blíž ke mně.Prohlédl si mě s vážným výrazem a já se přestal usmívat.
Z ničeho nic ke mně natáhl ruku: "Mark Leavitt, otec, ty jsi?"
"Adam Lambert, těší mě."
"Vypadáš slušně, jenom ji dovez do takových dvou, tří, ať se tady mamka nezblázní," zasmál se a poplácal svoji ženu po zadku.
"Tati!" vyjekla Mette a věnovala svému otci překvapený pohled, načež se on jenom smál.
Hned na to mě chytila za ruku. "Už teď nestíháme, musíme jít!"
"Těšilo mě!" rozloučil jsem se v rychlosti, když za námi Mette zavírala dveře.

Nastoupili jsme do auta a já okamžitě nastartoval a rozjel se ke škole.
"Okay, tvoji rodiče… fuck. Řekněme, že si od nich zase dám na chvíli pauzu."
"Nevím, co mamce vadilo, vypadáš hot," komplimentovala mě ještě před tím, než jsem to stihl udělat já.
"To jsem ti taky chtěl říct, ale předběhlas mě. Sluší ti to, Mette, a to neříkám moc lidem," mrkl jsem na ni.

"Jsi sladký. Škoda, že se musíme po plese rozejít," povzdechla si. Na moment jsem se na ni podíval, ale hned jsem se vrátil ke sledování cesty. "Byli bychom celkem pěkný pár, nemyslíš?"
Já ti řeknu, s kým bych byl pěkný pár. "Umh… já nevím, možná?"
"Neboj, vím, že někoho vídáš, sáms mi o tom říkal," usmála se na mě sladce. Zahlédl jsem její upřímný výraz jen koutkem oka. "Nevím, co řekne na to, jestli se potvrdí, že čekám tvoje dítě, ale…"

Zatnul jsem zuby k sobě a s trochu otráveným tónem hlasu se zeptal: "Melanie, je vůbec možné, abys byla těhotná?"
Najednou změnila, ruku s dlouhými nehty na prstech si dotčeně položila na hruď a odpověděla otázkou: "Myslíš, že si z tebe dělám srandu?"
Opřel jsem se loktem o opěrátko a jednou rukou řídil. "Neříkám, že si děláš srandu. Dělala sis vůbec nějaký těhotenský test?"
"Tak jako," znejistila v hlase, "ještě ne, nějak jsem neměla čas a tak."
"Fuck, tak mi ještě nepředhazuj, jak jsi těhotná, okay?" Snažil jsem se neznít hnusně.
"Jak chceš," odsekla a urazila se. U mě platilo co na srdci, to na jazyku, ale tentokrát se zdálo jako lepší nápad ji nechat vychladnout.
***
Zaparkoval jsem blízko školy a položil jí základní otázku: "Připravená, královno?"
"Připravenější už nebudu," odpověděla a podala mi moji masku. Sehnala je pro nás oba. Kdyby pověřila mě, tak bych na to asi zapomněl.
Nasadila si na oči svoji fialovou masku. V jednoduchosti je krása, její maska neměla přehnané detaily, spíš se zaměřovala na krásu běžné krajky.
Mně sehnala klasickou černou. Byl jsem spokojený, stejně mi na ní moc nezáleželo.
Hodil jsem přes sebe svůj kabát, vyšel jsem z auta a otevřel dveře na její straně. Pomohl jsem jí vystoupit ven z auta. Její šaty se mírně rozevlály s vánkem.
"Mně je hrozná zima, koho napadlo mít ples v zimě, místo na jaře, jako vždycky?!" postěžovala si a obalila se víc do svého elegantního svetříku. "Dám ti svůj kabát, hm?" nabídl jsem, jako správný gentleman a začal si ho znova stahovat z ramen.
"Ne, když přijdeme, nemůžu být v tvém kabátu," odmítala. Povzdechl jsem si a rozhodl se ji radši zavést dovnitř, než ji přemlouvat.
"Dovolíte, my lady?" nabídl jsem jí rámě a ona se mě s úsměvem chytila.
"Dovolím, hlavně mě dostaň dovnitř, jinak zmrznu."

Ve škole jsme si před halou odložili všechno přebytečné, jako kabát a její rádoby teplý svetřík.
Dveře byly otevřené. Uvnitř haly už hrála hudba a lidi seděli u kulatých stolů. Melanie chtěla přijít pozdě. Ne moc pozdě, spíš módně pozdě.
"Kde že to sedíme?" zeptal jsem se nejistě při pohledu na asi deset stolů, u každého asi patnáct lidí. Ve skutečnosti stolů v hale měli mnohem víc, jen je nešlo moc dobře vidět díky tmavému prostředí.
Melanie ještě něco dělala na mobilu, takže jediné, co mi zbývalo, bylo počkat na ni.

Pohledem jsem přejel přes celou halu. Viděl jsem hodně známých tváří, Zaca a za ním jeho novorozence Harryho, Williama a jeho novou přítelkyni Genessu, vedle nich postávající dvojku křenů Shawna a Patricka, Catherine, Simona, jak se baví s Louise. V neposlední řadě Deborah a Justina, tancující mezi dalšími páry. Poznal jsem je i přes masky. Některé se prostě nedalo přehlédnout. Někoho jsem ale pořád přehlížel a to mě celkem štvalo. Kam šel Tommy?
"Pojďme na to," propletla si se mnou prsty Melanie a stiskla moji dlaň, "sedíme tam, kde nesedí chudáci a je místo."
"A to bych čekal, že Melanie Leavitt bude mít zarezervované místo," podivil jsem se a ona do mě drcla druhou rukou.
"Nejsem zas tak extra, neboj, Addy," mrkla na mě. Když zpovzdálí poznala svoje kamarádky, na rtech se jí objevil úsměv a donutila mě zrychlit krok.
Mě si zatím nikdo nevšiml, což bylo více, než zajímavé. Vzhledem k tomu, jak rádi mě lidi řešili.
Hned po tom, co stačila pozdravit, jedna z holek luskla prsty a řekla: "OMG, slay!"
K ní se přidaly minimálně další tři. Nenápadně jsem protočil očima a začal hledat svůj druh lidí v davu.
Znova jsem našel jenom Louise, takže jsem se rozhodl to vzít přímou čarou za ní.
"Uvidíme se při vyhlašování," zašeptal jsem jí a chystal se odejít.
"Hey, hey, hey, hey," zkusila mě zastavit. Otočil jsem se zpátky k ní. Měl jsem doslova obecenstvo, protože se na mě v ten moment otočilo dalších pět holek.
"Nedostanu pusu, nebo?" Hodila po mně pohled a já přikývl. Fuck.
"Sure, princezno," vrátil jsem se o pár kroků a sklonil se k ní, aby na mě dosáhla. Jemně mě políbila na rty a než jsem stihl něco říct, omluvila se: "Rtěnka, boo."
Usmál jsem se na ni a přes zuby procedil: "Najdu si tě potom." Hned poté můj úsměv zmizel a já se vydal přímou čarou přes parket k Louise.

Ta - i přes její grandiózní ohoz - vypadala jako hromada neštěstí.
"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se jí a rozhlédl se okolo, jestli se někde náhodou nepohybuje Tommy.
Zvedla ke mně pohled a nezaujatě mi odpověděla otázkou: "Vypadám tak?"
"Geez, vy holky jste tak kurva náročné k uspokojení," zakroutil jsem hlavou nad jejím stavem.
Na oplátku se do mě pustila taky: "A co kdybys tak držel hubu se svýma sarkastickýma poznámkama, dude?!"
Svraštil jsem obočí a podíval se jí pořádně do očí, abych jí dal šanci se opravit. Jestli se neopraví, asi jí budu muset dat jednu ze svých brilantních rad do života.
Mávla rukou a zaprskala něco jako: "Stejně tomu nerozumíš."
"Co ti pořád je?"
Místo odpovědi mi jako první ukázala poslední cigaretu v krabičce. Pak mě chytila za ramena a otočila k místu, kde tancoval její bratr s Deborah.
"Cigaretu ti klidně dám, ale něma dvěma moc nehneš, když tu budeš stát," oznámil jsem jí.
"Wow, ne, že bych to bez tebe nevěděla," podotkla ironicky, "to tam mám jako přitančit mezi ně?"
"Louise, je to tvůj bratr, zbavuješ se ho od malička, tak mysli."
"Zbavit se ho na dobu neurčitou v devatenácti a zbavit se ho na deset minut a pohrát si v pěti letech s jeho autíčkama je něco jiného, ty chytráku," povzdechla si a opřela hlavu o zeď.
"Ten optimismus z tebe přímo vyzařuje!" Usmál jsem se falešně a poplácal ji po rameni.
"Ugh, ty jsi tak otravný!" Zavrčela směrem do zdi.
Znovu jsem se podíval na tancující pár, zdrcenou Louise a začal formulovat nějaký geniální plán.

"Kde je její nerozlučný kamarád, Noah-kid?"
"Slyšela jsem, že se on, Tommy a Debbie pohádali," pokrčila rameny, "tohle je beznadějné."
Že bych začal rozesílat drby? Ale tím bych ničeho nedosáhl… "Proč se pohádali, náhodou nevíš?"
"Oh no tak, k čemu ti to bude? Prostě Noah je udělaný do Justina a asi neunesl, že je s ním Debb. Naprosto ho chápu," dodala soucitně. S takovou informací jsem teoreticky mohl udělat věci.
Jenom teoreticky, ve skutečnosti mě napadalo úplné hovno. Jediné východisko bylo to, že se na toho Justina hodím sám. A to se mi dvakrát nechtělo, vzhledem k faktu, že by mě mohl vidět můj budoucí přítel. V posledních dvou, třech letech jsem se necítil tak odhodlaný na někoho vyklopit, jak hrozně jsem zamilovaný. Sice to odhodlání bylo fakt malé, ale stejně jsem se necítil TAK odhodlaný v dlouhé době. Stejně z toho vycouváš, Lamberte, připomnělo mi moje podvědomí.

Vrátil jsem se z myšlenek zpátky do reality.
"Je ten frajer tady?" Pokládal jsem další otázky.
"Sice se prý předtím trochu vztekal, ale měl by tu být… co plánuješ?"
Konečně jsem chytil její pozornost a odlepila svou hlavu od omítky. Uvnitř jsem se povzbudil a doufal, že když se dneska nepoštěstí mně, tak alespoň jí ano. Nebo naopak.
"Potřebuju, abys se mnou spolupracovala. Jakmile zmizí, zaměstnáš Deborah na dostatečně dlouho na to, aby ho nehledala…"

V ten moment mi to došlo. Zapojit do milostného trojúhelníku ještě dalšího týpka by bylo zbytečné. Na druhé straně místnosti jsem přes pár potících se tanečníků uviděl to, co nám všem přinese úspěch. Sierra Devine. Čerstvě šestnáctiletá sophomore, prakticky Melanie, akorát ve verzi děvky. Dlouhé tmavé vlasy, drzý úsměv, vypracovaná postava. Všechno, co by si chlap mohl přát - velká prsa a zadek. Shodou okolností jsme se ona a já znali… z předchozího businessu. Za nějaké peníze se s ní dalo slušně domluvit na službě, kterou zrovna někdo potřebuje. Ať je to přinesení pití, vykouření, nebo vražda. Za prachy udělá cokoliv se stoprocentním výsledkem.
"Myslím, že mám něco, co by mohlo fungovat," přikývl jsem a pochválil sám sebe. "Bude to nějakých padesát dolarů, máš dolary?"
"Yeah, běžně si s sebou nosím deset měn, pro případ, že by se nějaký Lambert rozhodl založit směnárnu," pozvedla obočí, "ne, vážně, hrabe ti?"
"Dobře, přesvědčilas mě, zaplatím ti to. Ale mám to u tebe," mrkl jsem na Louise a vyrazil směrem k Sieře.
"Připrav se na akci."

Seděla opodál ve svých třpytivých šatech s hlubokým výstřihem a červenou rtěnkou. Tvářila se, jako by jí to tu patřilo a v obklopení její skupinky doslova vyznavačů si obhlížela lidi. Když jsem do jejího zorného pole vstoupil já, doširoka se usmála.
"Sám budoucí král," prohlásila a postavila se na nohy a přešla blíž ke mně, "potřebuješ službu, Adame? Víš, že pro tebe bych šla klidně zadarmo."
"To mě těší, ale tentokrát to nebude nic pro mě."
"Kolik mi za to hodláš dát?" připomněla ještě před tím, než vůbec věděla, co se po ní chce. Vytáhl jsem na ni padesátidolarovou bankovku a ona odmítla se slovy: "Přidej, za tohle na tomhle plese makat nebudu."
S povzdechem jsem vytáhl dalších dvacet a přitlačil: "Ber, nebo budeš o sedmdesát dolarů chudší, zas tak velká akce to není."
Zasunula si peníze do podprsenky a krátce pozvedla obočí. Řekl jsem jí, jak jsem rád, že jsou z nás dobří obchodní partneři.
"Utni ty kraviny a řekni, co chceš," popohnala mě.
Ukázal jsem na Justina, který byl shodou okolností teď dobře vidět i z našeho místa.
"Týpek se jmenuje Justin Granheim a potřebuju se ho zbavit na dnešní noc, mohla bys s tím něco udělat?"
Nespokojeně mlaskla. "Bude mě chtít zmlátit ta," zatřásla si zápěstím u hlavy, aby mi naznačila, co myslí, "barevná holka?"
"Oh, jsem si jistý, že ta bude mít jinou práci, než po tobě jít," povzbudil jsem Sierru.
"Dej mi čas do vyhlášení. Já si ho pak vezmu a uvidíš ho nejdřív pozítří, deal?" podívala se na mě pronikavýma očima. I když jí bylo teprve šestnáct a já bych se na ni vůbec neměl dívat, vypadala sexy. Pro týpka, jako je Justin, přímo stvořená. "Deal, ale po vyhlášení ho tu nechci vidět."
"Máš to mít, babe," stoupla si na špičky a políbila mě na tvář. Podíval jsem se na ni a začal zkoumat, jestli její rtěnka nenechala na mé tváři otisk. "Neboj, Melanie nic nepozná, zapřísáhla bych se za tuhle rtěnku." Olízla si horní ret a mírně na mě zamávala, když odcházela.

***
-prosím, že je všechno okay? kde jsi? ozvi se brzo x
"Adame, přestaň," bouchla mě do ruky Melanie a já si schoval mobil do kapsy.
"Poprosím o klid, dámy a pánové," halou se rozlehl hlas jedné z holek, kterou zvolili za moderátorku.
Celý sál do minuty ztichl a všichni se namačkali před pódium. Já zatáhl Melanie dozadu, abychom pak mohli projít po straně sálu, ne přes haldu lidí. Chtěl jsem mít celý tenhle ples za sebou, dát Melanie její korunku a bleskově jet k Tommymu. Už jsme tu byli asi dvě hodiny a on se pořád neukázal. A to jsme ještě přišli pozdě.
Nervózně jsem poklepával nohou o zem a doufal, že se mi rozsvítí mobil s tím, že mi přišla zpráva.
Nic. Fuck. Bože, ať mu nic není. Začal jsem se modlit v myšlenkách, protože jsem začínal mít opravdový strach.
Přerušilo mě hlasité vyhlášení mého jména. "…Adam Lambert a Melanie Leavitt!" Wow, to jsme nečekali. Moje ruka se pohotově ohnala poruce Mette a zachytila její dlaň. Jako šťastný pár jsme vyšli za doprovodu tleskání a skandování směrem k pódiu.

Celou korunovaci jsem prohlížel dav. Hledal jsem ho, ale vypadalo to, že tu pořád nebyl. Vůbec jsem nevnímal, že mi někdo gratuluje, nebo dává korunu na hlavu. Celý můj záměr směřoval k tomu, aby si Melanie užila svoji chvíli. Já měl jiné starosti.
"A teď: tanec krále a královny, prosím, udělejte místo," pokynula moderátorka a lidi se pod pódiem rozestoupili. Nejistě jsem se podíval na Melanie, která mi ale věnovala z jejích povzbudivých přikývnutí. Pak jsem jí nabídl rámě a sešel s ní dolů z pódia.
"Smím prosit?" Vzal jsem její ruku a zaujal typickou taneční pózu.
Za doprovodu pomalé hudby jsem se s ní začal hýbat do rytmu.

Cítil jsem pohledy všech těch lidí. Na svých zádech, jak kontrolují všechno, co uděláme. Zvedl jsem zrak od Melanie a začal znova hledat v davu. A zrovna, když jeden široký týpek uhnul, jsem ho našel.
Sunshine. Fuck, vypadal skvěle.
"Na koho se pořád díváš?" zeptala se mě. Navázal jsem oční kontakt s Tommym, který stál nedaleko a těžce polkl. Pak jsem otočil Melanie tak, abych se na něj nemusel dívat. Ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že by to bylo dost nápadné.
"Na nikoho," odpověděl jsem a trhaně vydechl.
"Fakt? Najednou jsi takový nervózní, začalo ti rychleji bušit srdce a tak, jsem doslova nalepená na tobě, cítím to," oznámila. Tancoval jsem s ní uprostřed kruhu lidí, kteří nás sledovali, nemohl jsem se nechat unášet myšlenkami, nebo jiným člověkem.
Trochu jsem si odkašlal a odpověděl jí: "To je asi tou atmosférou tady."
Fuck, to jsem nemohl přijít s něčím rozumnějším, než to svádět na atmosféru?
"Atmosféra," zasmála se tiše a na chvilku sklopila pohled k podlaze, než ho vrátila ke mně.
"Yeah," přikývl jsem. "Atmosféra, možná tak Ratliff-éra. Ratliff už se dostavil, co?" Překvapivě mi hned po takové otázce věnovala milý úsměv. Trochu mě vyvedla z míry, ale už jsem se párkrát dostal do podobné situace, uměl jsem to uhrát.
"Nevím, je mi to celkem jedno, jestli tu je," pokrčil jsem mírně rameny a snažil se zůstat nezaujatý.
Mette zachytila můj pohled a chvíli se na mě dívala, než znovu spustila.
"Vím, že ho máš rád, Adame."
Oh fuck.
"Tak jako… známý, možná kamarád, whatever," přikyvoval jsem hlavou, abych svým slovům dal větší váhu. Na povrchu to možná tak nevypadalo, ale uvnitř už jsem přestával být v klidu.
Znova se zasmála a opravila mě: "Ne, víc, než jako kamaráda. Jsi do něho zamilovaný a oba to víme."
Fuck, fuck, fuck.
Hluboce jsem se nadechl a vydechl. Snažil jsem se nepanikařit a nemyslet na to, že se už nikdy nesmím ukázat ve škole, jestli se to provalí. "Tomu říkám bullshit."
Plácla mě po rameni dlaní, kterou na něm měla položenou. Napnul jsem se jako luk, protože zrovna v ten moment by pro mě i podání ruky bylo příliš, natož tak nečekaná rána do ramene.
"No tak, já to vím. Objímáte se vždycky po tom, co ho kluci přestanou šikanovat - nebo spíš po tom, co je ty sám zastavíš, protože nechceš, aby se tvému klukovi něco stalo."
"Asi to víš nejlíp, sama jsi agresor," uznal jsem.
"Vidíš? Nevyvrátil jsi, že je to tvůj kluk," vyplázla na mě jazyk, "věděla jsem, že on je ta holka, o které jsi mi říkal tenkrát."
Dech se mi zasekl v plicích a jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat, bylo: "Já-ne-"
V panice jsem se rozhlédl okolo, jenom, abych se nemusel dívat Melanie do očí. Sál se vrátil do přítmí a páry tancovaly okolo nás. Naštěstí si nás už nikdo nevšímal. Alespoň jsem v to doufal.

Najednou se na mojí tváři objevil jemný dotek, který mě donutil se znova soustředit.
"Oba děláme věci kvůli nějakému důvodu, sám to znáš."
"Každý to tak dělá."
"Děláme ty věci, protože máme pověst, kterou tu musíme udržet, že?" položila mi další otázku, přičemž přejížděla dlaní po mé tváři.
"Co tím chceš říct?" zeptal jsem se.
"Podívej, já vím, že jsi do toho kluka zamilovaný a chceš s ním být a nemůžeš. Nemůžu přestat být mrcha z toho samého důvodu," snažila se, abych ji pochopil. Snad nikdy jsem neviděl tolik srdce a empatie u Melanie. Samozřejmě, znal jsem ji nějakou dobu a věděl jsem, že doopravdy není taková mrcha, jak se zdá. Nikdy by mě ale nenapadlo, že z ní vylezou takové výroky. A taky by mě nikdy nenapadlo, že jedna z mála, co mě odhalí, bude zrovna ona.
"Melanie, já-" těžce jsem se nadechl a znovu se, i když nechtěně, podíval na Tommyho. Ten zrovna sklopil pohled, když viděl, jak moji tvář hladí jiná ruka, než je jeho.
"Hey, nevadí mi to, králi quarterbacku." Upřímně se usmála, mezi tím, co já měl pořád překvapený výraz. Neřekl jsem jí ani slovo, i když jsem měl sto odpovědí.
"Jdi si pro něj, tygře. Slibuju, že nikomu nic neřeknu." Mrkla na mě a pustila mě.
Vydal jsem se přímou čarou za Tommym, ale naposledy jsem se zastavil. "Děkuju, Mette."
"Užij si noc, zlato," poslala mi pusu.

*Tommy (low key future Lambert)
Sledoval jsem tančící páry, když se ke mně najednou přes haldu lidí přiřítil sám král.
"Hey, handsome," skoro jsem cítil, jak se můj obličej rozzářil. Kdo by se nerozzářil, nad vysokým, potetovaným andělem, který měl ještě navrch královskou korunu.
"Dvě hodiny a něco k tomu, měl jsem strach," vydechl. Vypadal, že něco plánuje. Vypadal jinak, šťastnější, možná. Vypadal jako zmatený puberťák, který se právě prodral davem lidí, aby se vůbec dostavil na svůj první den střední školy. Ten look mi vytvořil úsměv na tváři.
"Kdes byl?"
"Měl jsem nějaké věci," odpověděl jsem. Nepotřeboval vědět všechno.
Zpovídal mě dál. "Proč jsi mi neodpověděl na zprávy?"
"Úplně mi vypadlo kontrolování mobilu, promiň," zakroutil jsem sám nad sebou hlavou.
"Okay," překvapivě nic nenamítal. "Chyběls mi, víš to, sluníčko?"
Hodil jsem po něm udivený pohled a zvedl obočí. On se pořád usmíval, tentokrát upřímně a od srdce. Překvapoval mě čím dál víc. Nejvíce tím, že teď měl tancovat s Melanie, ale místo toho se bavil se mnou a ještě mě nazval sluníčkem.
"J-já jsem ti chyběl?" na moment jsem se zakoktal s narůstajícím překvapením.
"Yeah, ty," usmál se snad ještě víc do široka, než před pár vteřinami. Nebyl pod vlivem?
Vypustil jsem další ze svých dotazů, bez toho, abych o něm přemýšlel: "Měls něco? Kouřils trávu… nějaký alkohol?"
Jeho úsměv trochu povadl a já toho začal okamžitě litovat. "Měl jsem tak dvě skleničky něčeho, co sem někdo propašoval - teda, cože? Proč si to myslíš?"
Nadával jsem sám sobě. Ratliffe, to bylo tak inteligentní, bože můj, fakt, že jo.
"Promiň, blbá otázka, omlouvám se," zahanbeně jsem sklopil pohled.
Začal se vyptávat: "Je to proto, že se usmívám?"
Nervózně jsem přešlapoval z jedné nohy na druhou a díval se do země.

Místo toho, aby počkal na odpověď, mě Adam zatlačil do otevřených dveří, které vedly do jedné z tmavých chodeb.
"Co děláš?" Rychle jsem zvedl pohled zpátky k němu, ale nebránil jsem se. Věřil bych mu se svým životem, bylo by ode mě divné, kdybych se bránil. Na rtech se mu znova objevil ten samý úsměv, jako před chvílí. Postavil mě zády ke zdi a cítil jsem, jak povolil, abych do té zdi nenarazil zády. Sladké.
"Čemu se pořád směješ?" Zasmál jsem se taky, protože mi opravdu přišel divný a trochu komický. Zvlášť s jeho neustále radostným výrazem. Mlčel, kousl se do spodního rtu a hravě zkoumal můj obličej.
"Adame, co je tak vtipného? Mám něco na obličeji? Kvůli tomu jsi mě nemusel tlačit až sem, myslel jsem, že se něco děje!" lehce jsem ho bouchl, ale s ním to ani nehnulo. Podíval jsem se mu do očí a pobaveně vydechl: "Kde to mám?"
"Nemáš nic na obličeji, neboj," ujistil mě. Pořád jsem ale cítil, že se dívá snad na každou nedokonalost na mé tváři. Uvědomoval jsem si každou blbost, každou malou chybu na sobě. Hlavou se mi začínaly honit myšlenky jako: Co, když najde nějakou vrásku a bude si myslet, že jsem starý a začínám mít povislou kůži? Všiml si už vůbec té hnusné jizvy, co mám na krku po operaci? Ne, jak by taky mohl, na krk se mi nedívá a stejně ji mívám zamake-upovanou. Opravdu nemám nic na obličeji? Nebo už uviděl, jak škaredý jsem zblízka, a za chvíli uteče? Fuj na mě.
"Chci, abys mě políbil." Vytrhl mě z přemýšlení výraznou větou.
Zastavil se mi dech a ukázal jsem na sebe, jako bych nechápal, co mi řekl. "Ty chceš, abych tě…?"
"Pokud to tak chceš ty. A doufám, že chceš, jinak by tahle situace začala být kurva trapná," olízl si spodní ret, přičemž se pořád usmíval. Jednou rukou se zapíral o zeď vedle mě. Prsty začal vyhledávat moji ruku a já nejistě otíral prsty o ty jeho.
Všiml jsem si, že sám znejistěl. "Řekneš mi něco, nebo…?"
"Já-" Nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku bez zaseknutí, nebo zakoktání se. Rudly mi tváře, vypadal jsem snad nejtrapněji, jak jsem v ten moment mohl, se slovy, které jsem nebyl schopný vyslovit, ať už měly být jakékoliv. Najednou dotek z mojí ruky zmizel a Adamův výraz se naprosto obrátil.
"Dobře, chápu, nechceš," přikývl a odtáhl se s pohledem k podlaze. "Jenom ze mě příště nedělej idiota, jestli nějaké příště bude. Nezasloužím si falešné naděje," podotkl se zklamaným polo-úsměvem a otočil se k odchodu.

Vzchop se. Teď, nebo nikdy.
Silně jsem zavřel oči, zatnul pěst a zase ji povolil s hlubokým nádechem a výdechem se vrhl po Adamovi. Stihl jsem ho silně zachytit za paži a opřít ho o stěnu tak, jako to udělal on mně. S tím rozdílem, že já to udělal drsně a Adam se bouchl do zad.
Namísto omluvy jsem se trochu vyvýšil tím, že jsem si stoupl na špičky a věnoval mu polibek na rty. Tentokrát jsem si dával pozor na všechny kovy v jeho obličeji, speciálně na ten ve rtu. Rukou jsem mu vjel na zátylek a přitáhl ho blíž k sobě. On se usmál do polibku a sklonil se tak, abych mohl stát normálně. Líbal jsem ho se všemi city, co jsem měl. Rukama mě objal okolo pasu. Jeden polibek se v okamžiku zvrtnul v několikaminutové líbání. Měl jsem nutkání kontrolovat, jestli někdo nejde, aby kvůli mně Adam neměl problém, ale v takovou chvíli nám to oběma bylo jedno. Znovu jsem ucítil teplo proudící do mých tváří a mírnou nervozitu z toho, že něco pokazím. Druhou rukou jsem si z nějakého mně neznámého důvodu vjel za záda, abych mohl stisknout Adamovu ruku. Asi jsem při tom vypadal jako naprostý idiot, ale nikdo mě nesledoval a jediné, na co jsem se soustředil, byly jeho rty na mých. Všechno bylo horké, jeho jazyk se občas opřel do mého. Nejlepší zážitek mého života.
A i když jsem nechtěl, abychom někdy přestali, musel jsem. Docházel mi vzduch a nebyl jsem tak zkušený na to, abych to rozdýchával v průběhu, jako Adam.

Sebral jsem dech a podíval se na Adama. Pustil jsem jeho ruku a on ze sebe vydal tiché díky. Přišlo mi to tak hezké a vtipné, že jsem se musel začít usmívat, načež on začal taky. Chvíli jsme se na sebe smáli jako dva pomatenci.
"Byl jsem dobrý?" zeptal jsem se na jednu ze svých prudce neatraktivních otázek.
"Líbáš skvěle, na začátečníka," ujistil mě, ale neodpustil si rýpavou poznámku. "Au?" zatvářil jsem se naoko dotčeně. "Na tom zapracujeme, neboj. Potřebuješ víc praxe a já jsem nejlepší učitel," mrkl na mě.
"Zní to lákavě a nerad nám kazím moment, ale padá ti z hlavy ta enormně velká koruna, a to mi připomnělo, že tu máš Melanie a já se budu muset držet dál…" pokrčil jsem rameny a povzdechl si. Upravil jsem Adamovu korunu a odstoupil od něj. On mě ale přitáhl zpátky, pevně mě držel a pošeptal mi do ucha: "Budeš moje dnešní rande?"

***
Když jsme dorazili k němu domů a dostali se do pokoje, v momentě, co zavřel dveře, se na mě vrhl. Nemohl jsem mu to mít za zlé, kdyby počkal dvě vteřiny, udělal bych to samé.
V momentě mnou prošla vlna tepla, přímo horka. Zalilo mě všude, počínaje hlavou až po konečky prstů. Celý můj nový oblek se zdál hrozně těžký, ale zároveň, jako by tam ani nebyl.
Cítil jsem to všechno, každý dotek, každé střetnutí našich jazyků.
A nesmím zapomenout na nehoráznou nervozitu, která do mě narazila jako vlny do útesu.
Adam svoje ruce přesunul pod moje stehna, aby mě zvedl a následně položil na postel.
Ještě si stihl vylézt nade mě, a to všechno bez přerušení polibku.
Odtáhl se na pár milimetrů od mých rtů jen proto, aby nám oběma dal prostor se nadechnout.

"V pohodě?"
Svíralo se mi břicho a myslel jsem, že každou chvíli přijdu o vzduch a udusím se, nebo udělám něco trapného. Stejně jsem se odhodlal k proplétání konečků mých prstů jeho krátkými vlasy nad zátylkem.
"Myslím," těžce jsem polkl, "že jo."
"Fuck, jsi tak… dobrý," ucítil jsem jeho úsměv na svých rtech.
"Ze všech slov si vybereš zrovna dobrý. Zvláštně nepřitažlivé, ale díky," oplatil jsem mu úsměv a snažil se překonat svůj mentální blok. Nenechal mě se bít moc dlouho, vzhledem k tomu, že se rozhodl začít poslepu rozepínat moji košili. Trhaně jsem dýchal do jeho rtů a snažil se ho přemoct v malém souboji o nadvládu, který sám začal. Jemně mě kousal do rtů a já mu to oplácel, opět obezřetně.

Musím se uklidnit.

Byli jsme přitisklí na sebe, zatím sice plně oblečení, ale opravdu blízko. Stejně jsem měl potřebu ho přitáhnout blíž, i když to víc opravdu nešlo. Jeho srdce nebušilo ani zdaleka tak rychle, jako to moje. Měl jsem pocit, že za chvíli dostanu infarkt. Zároveň se všechno ale zdálo tak neskutečně dobré, že bych raději měl tři infarkty, než ho teď nechat.

Jsem uprostřed noci u Adama v posteli, nic zvláštního.

Poslední knoflík mojí košile byl rozepnutý a zároveň s ním se Adam přesunul k líbání mojí čelisti a krku. Hledal cestu dolů a nechával za sebou malé modřinky, největší - nebo alespoň jsem ji tak cítil - mi udělal na krku. Svůj kovový piercing otíral o moji holou kůži postupně od úst, přes čelist, krk a hrudník až k podbřišku. Asi ze mě vycházelo všechno to teplo, protože když Adam přiložil poslední polibek na můj bok a zanechal na něm další stopu, pobaveně řekl: "Máš ze mě horečku, měl by ses uklidnit."
Dobrá věc? Mohl jsem se nadechnout a ventilovat ze sebe horko.
Ta špatná? Začínal jsem se děsit nadcházející situace čím dál víc. A s volnými ústy jsem mohl začít protestovat.

Až na to, že se se mnou chce vyspat. Vzdávám to, na to se až moc bojím. Je na mě až moc dobrý. Nikdy by se mu nemohlo líbit to, co by v té chvíli viděl. Moje celé tělo.


Stiskl kousek mojí kůže v zubech a já sykl bolestí. Stoprocentně mu došlo, že nejsem v pohodě, soudě podle mých třesoucích se nohou.
Podíval jsem se na strop, pak na Adama, znova na strop a zase dolů na něj, zrovna, abych viděl, jak ke mně zvedá zrak. Vylezl si nahoru tak, aby mi viděl do obličeje a vtiskl mi malý polibek na rty.
"Nebuď nervózní. Jsi perfektní," řekl, jako by mi četl myšlenky. Jeho slova mě ale znervóznila ještě mnohem víc. Moje podvědomí mi znova začalo připomínat, kam patřím.

Nerozumím tomu, proč mi lže do očí. Myslel jsem, že alespoň v takové chvíli bude říkat pravdu.

"Tommy, miluju tě."
Můj bože.
"J-já nemůžu, omlouvám se," odstrčil jsem ho od sebe a posadil se na kraj postele. Začal jsem se roztřesenýma rukama zapínat košili. Byl jsem tak ponížený a jediné, co mi běhalo hlavou, byl útěk. Klidně pěšky, celou cestu do mého domu, hlavně, ať mě nevidí. Nemohl jsem se mu podívat do očí. Vysmál by se mi. Kdo by se nevysmál? Devatenáct, panic, a ještě se toho nezbaví, když může. Fakt super kombinace.
Nepamatoval jsem si, že bych se někdy dokázal tak rychle obléct a vypakovat ven z pokoje, jako za těch pár minut.
Zastavil jsem se až ve dveřích, s červenými tvářemi od studu a s malými slzami v očích. Neskutečně jsem se za sebe styděl. Zůstal jsem stát zády k Adamovi.

"Promiň," omluvil jsem se a vyrazil ven.
"Teď nikam nechoď!" zvýšil hlas, abych ho slyšel i za dveřmi. Rozhlédl jsem se okolo, jestli nevzbudil někoho z rodiny. Nechtělo se mi být nachytaný jeho otcem, jak se v noci procházím po jejich domě.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje, se sklopeným pohledem.
"Nepustím tě samotného uprostřed noci přes půl města, takže jestli fakt chceš jet domů, odvezu tě."
"Nevím-omlouvám se, nechtěl jsem-já nevím." Zamumlal jsem kopu slov a sebral poslední kus odvahy. Podíval jsem se na něj.
Seděl na kraji postele, stejně, jako já před chvílí. Čekal jsem nějaké výčitky, sarkasmus, něco, co by bylo jako obvyklý Adam. Místo toho se na mě ale díval tím nejvíc chápavým výrazem, jaký uměl.
"Je dobré, žes mi to řekl. Musíš být přípravený na něco, jako je sex, zvlášť s klukem," vstal a přistoupil blíž ke mně.
"Promiň, fakt, já-" ani jsem se neměl čím obhajovat. Jsi zbabělec, Ratliffe, to je to.
Zvedl ruce na úroveň hrudi a naznačil, abych se přestal omlouvat. "Je to v pořádku."

"Nemohl bys mě odvézt domů, měls alkohol," pokrčil jsem rameny a sledoval, jak znova rozepíná moji bundu.
"Vezl jsem tě sem taky pod vlivem, oba žijeme a pokutu taky nemám," oznámil a hodil ji na křeslo. Pak se vzdálil, znovu s mírně zvednutýma rukama.
"Tentokrát tě nechám se svléknout samotného, ručníky jsou v koupelně, jestli chceš… a víš, kde mám nějaké trička, takže si poradíš," mrkl na mě a vzal si z nočního stolku krabičku cigaret. Pak vylezl do zimy na balkon a zapálil si jednu z cigaret. Věděl jsem, že je ze mě zklamaný, ale prostě jsem nemohl.

___!!__
6143 slov !!Credits za španělštinu @EllieElla
__
im actually fckin scared u didn't like it so if u didn't lemmeknow thx
ALE NE
seriózní dotaz: Vadí vám, že jsou u každé přímé řeči oboje uvozovky nahoře?
A děkuji, že jste počkali na další part. Uznávám svoji chybu a lenost.:D Ale posledních pár hodin jsem věnovala upravování tohohle partu do finální podoby, takže mě chvalte! A týden jsem byla v Londýně, takže tam jsem psát moc nemohla. :D DĚKUJIDĚKUJIDĚKUJI za podporu, vážím si vás.

Thanks for your support and patience.
xxoox khaleshui.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 12. března 2017 v 20:45 | Reagovat

Paráda další díl povídka se mi moc líbí. :-D  :-)

2 Janimi Janimi | 13. března 2017 v 20:13 | Reagovat

Ďakujeeem a čakám čo ďalej,...netrpezlivo!!! :-) :-D  :-P

3 khaleesixratliff khaleesixratliff | 2. dubna 2017 v 21:48 | Reagovat

[2]:[1]: Děkuji moc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama