MATE x 16

11. září 2016 v 9:08 | Khaleesi |  MATE
"Stop avoiding me" & Hair


"Pomocní… co?" divil jsem se. On se na mě usmál a ležérně si přehodil nohu přes nohu. Ruce rozevřel podél opěradel židlí a pokračoval.
Před tím, než něco řekl, se povrchně zasmál: "O Mt. Carmel se říká snad po celém městě, že se tu na škole navzájem nesnášíte za každou malou kravinu. A vaše malé problémy přerůstají až v ponižování, mlácení se navzájem, kradení nebo poškozování věcí, obecně k největšímu procentu šikany na školách v okresu. My, jako studenti ze školy se zaměřením na studování psychologie a mezilidských vztahů a podobných věcí, přijdeme sem a jako kouzelníci začarujeme vaše problémy. Rozplynou se do neznáma."
Mluvil, jakoby se uvnitř sebe vznášel. Já se na něj mezi tím díval jako na úplného idiota.
"Nebo to je alespoň to, co po nás chtějí," kývl hlavou a otráveně protočil očima, "pravda je taková, že si sem máme jít praktikovat psychologické metody a těma metodama vám nějak zajistit klid a mír. Přiznejme si, že to u vás nenastane. Máte tady ty… afroameričany, kteří mají očividněproblém s takovým kouskem cukru, jako jsi ty."
"E-eh-já-?" zmateně jsem ukázal na sebe. Kousek cukru? To měla být narážka na to, že mám v sobě míň melaninu…?
"A ještě tu máme rasové předsudky, s váma to bude těžké," povzdechl si, "myslel jsem to ve smyslu, že jsi křehký, ne, že jsi bílý, blbečku. A vidíš? Snažíš se brát všechny stejně, ale někde v sobě máš předsudky."
"Možná. Mám z nich strach," uznal jsem. Koutkem oka jsem si všiml, že nás Adam sleduje, ale jakmile jsem se na něj podíval, uhnul pohledem a dál se věnoval řízení tančících párů.
"Sugar boy," oslovil mě, "na vaší škole je hodně, hodně žáků, bez pochyby. Ty jsi unikát. Poprvé jsem sem přišel dnes ráno, na žádost jedné z vašich učitelek. Co jsem tady viděl… znamenité. Moje profesorka psychologie bude nadšená, až jí podám nějaké zprávy."
"Znamenité? Lidi tu tančí, to je pro tebe znamenité?"
"Když sleduješ reakci lidí, kteří nejsou v centru dění, zjistíš hodně věcí. Například, jeden z tvých agresorů… William?" luskl prsty, když přišel na jeho jméno. Přikývl jsem.
"Do tebe strčil. Samozřejmě, všichni sledovali to, jak úžasně ses tam vysekal, málem shodil lidi jako domino a rozsypal svoje lentilky. Pár lidí, co jsou tady taky pomocní, si udělalo poznámky na tvoji reakci, jejich reakci, co vyprovokovalo Williama a blah blah blah. Já sledoval," jemně ukázal na Adama, "jeho."
Ten Simon Leavitt měl zajímavý hlas, zajímavý styl řeči. Mluvil tak odborně a přitom pohodově, dalo se ho poslouchat, přitom mu dalo rozumět a pochopit ho. Věděl jsem, že bych měl jít odchytit Adama a vysvětlit mu, že bezdůvodné vyhýbání se mi nic nevyřeší, ale chtěl jsem se dozvědět víc o psychologovi.

"Má velice rychlé reakce, sugar boy. Tentokrát to vypadalo, že znejistil, což je zajímavé. Jakoby plánoval jít ti pomoct, ale pak ho něco zastavilo. Ale nevypadal vyvedený z míry, prostě hned věděl, co dělat. Zakřičel a lidi ho prostě poslechli. Vybudoval si hodně respektu, což je - opět - zajímavé. Neviděl jsem, že by se osmnáctiletý, teda skoro devatenáctiletý kluk mohl postarat o tolik lidí najednou v tak velkém prostoru. A máš dobrý vkus, musím dodat, je hot," přiznal Simon a mrkl na mě.
"Oh-já-on-my nejsme-" bránil jsem Adamovu pověst. Nesměl jsem zapomínat na to, že tenhle týpek je redaktor školního časopisu. U nás sice školní časopis nefungoval, ale kdoví, co všechno se mohlo stát, kdyby začal fungovat.
"Uklidni se," pustil se jednou rukou opěradla a líně s ní mávl, "o vás nic nikomu neřeknu. Vím o vašem speciálním vztahu já, ostatní vědět nemusí."

Než jsem stihl promyslet odpověď, nebezpečně blízko mě se ozvaly hlasité kroky.
Otočil jsem se za jejich zdrojem, který už stál přímo přede mnou. Simon zareagoval rychle a příjemně se na něj usmál. Adam si jako vždycky držel svůj výraz. Nedalo se to popsat jako naštvaný, pevný, autoritativní… prostě to byl on. Občas jsem si myslel, že Adam má resting bitchface syndrom.
"Jestli jste vy dva skončili se svým malým chatem, rád bych vám oznámil, že jste na lekci tance, ne politiky. Ne, že bych se o to kurva trochu zajímal, jestli tu mluvíte, nebo ne. Problém je, že já kvůli tady tomu debilnímu kroužku můžu opakovat ročník a každou chvíli se tu může objevit učitelka. Musím si tu kopu opic držet alespoň trochu na uzdě, jinak mi to poserou a neodmaturuju ani za hovno. Takže pokud ty," ukázal na mě, "nechceš sehnat někoho do dvojky a zapojit se do lekce, myslím, že tu nemáš co dělat. Ven z mojí haly."
"Jsi opravdu zajímavá osoba. Bylo hezké tě poznat, sugar boy," podotkl nenápadně Simon. Adam mu věnoval významný pohled.
"Starej se o svoje věci, věřím, že jich máš sakra dost," odpověděl za mě, vzal moji tašku a za paži mě odtáhl ven z haly.

Dotáhl mě až za dveře, tam mi vrazil tašku zpátky do ruky a bez jakéhokoliv slova se chystal vrátit.
Na to jsem ale reagoval stejně, jako on; chytil jsem ho za paži a stiskl ji.
Neviděl jsem to, ale cítil jsem, že protočil očima. Prostě jsem to cítil.
"Přestaň se mi vyhýbat," zdůraznil jsem slovo přestaň, aby mu došlo, jak vážně to myslím. Vytrhl se mi a otočil se zpátky ke mně.
Nadechl se, lehce si olízl rty a klidně promluvil: "Pokud sis nevšiml, byls celou dobu doma. U sebe doma. Takže já se ti prakticky nevyhýbal, jenom jsem pět dní nepřišel k tobě domů."
"Neodpovídáš na zprávy, když ti zavolám, tak to položíš - co je s tebou? Je to proto, že jsme se líbali? Protože jestli ano, pak to můžeme vyřešit a-"
"Prostě drž hubu!" přerušil mě s mírně zvednutou rukou. Spolkl jsem svoje další slova.
"Mezi mnou a tebou není nic k vyřešení. Nechtěl jsem tě vidět pět dní, tak jsem tě neviděl pět dní. Nechtěl jsem tě vidět ani šestý den, ale nějak ses tu objevil bez toho, abych tě přivezl…"
"Šel jsem, abych tě viděl učit ty lidi a… vypadá to dobře, jde ti to," sklopil jsem pohled a trochu se pousmál. Založil si ruce na hrudi a opřel se ramenem a dveře.
"Věřím tomu, že tady nemáš co dělat. Pochybuju, že by tě doktoři za tak krátkou dobu prostě poslali do školy. Zavolej si taxi a jeď domů. Uvidíme se jindy," postupně začal mluvit spíš sklesle, než naštvaně. Otočil se a opět plánoval odcházet. Bojoval jsem s potřebou ho znovu přitáhnout za ruku a promluvit si s ním trochu víc, možná ho obejmout. Netuším, co to do mě vjelo. Než jsem ale stihl cokoliv podniknout, vrátil se do módu učitel Adam a zmizel za dveřmi, které za sebou zavřel.

***
Nemohl jsem tomu uvěřit. Od doby, kdy jsem navštívil Adamovu lekci tance, se mi neozval. Došlo mi, že je dost vytížený tím vším - motorky, fotbal, učení lidí, jak správně tancovat, mimo to taky kouření trávy, jak říkal Simon, ale aby si v dalších čtyřech dnech nenašel čtvrt hodiny na to, aby mi alespoň napsal pár zpráv, mě mrzelo. Můj nejlepší přítel se ode mě schválně vzdálil. Kluk, kterého miluju, se ode mě vzdálil tak, abych s ním nemohl udržet ani nejmenší kontakt. Někomu by se mohlo zdát, že je to jenom sem a tam pár dní a dělám moc velké drama. Ale já s ním prostě potřeboval alespoň mluvit, když už ne ho vidět. Trávit celý život s ním, vídat ho každý den a najednou si s ním nemoct ani vyměnit pár textovek bylo… zničující, alespoň pro mě. Samozřejmě, že to šlo úplně mimo něj. Vsadil bych se, že neposlouchal moje vzkazy, co jsem mu nechával. Vždycky měl vypnutý mobil.
Přál jsem si to všechno vrátit, přál jsem si, aby se nedozvěděl o tom, že ho miluju a tu chvíli po tom, kdy jsme se střídavě líbali, hádali a zase líbali. Nemohl jsem přijít na to, co s ním bylo. Když mezi námi teda nebylo co řešit, proč se mi bezdůvodně začal vyhýbat? Na to mi sám neodpověděl.

Ode dne, co jsem byl ve škole, se mi několikrát udělalo špatně. Žádná krev, alespoň ne z pusy. Motala se mi hlava, neměl jsem chuť cokoliv jíst a každou chvíli mnou projela křeč.
"Tommy, nemám zavolat doktorovi ještě jednou?" zeptala se mě máma, která vstoupila bez zaklepání do mého pokoje. Kdyby zaklepala, ozvalo by se mi to v hlavě jako stádo mamutů, co pobíhá po mém pokoji.
"Říkali," vydechl jsem unaveně, "říkali, že to přejde. Jsou to jenom vedlejší účinky chema."
Přešla na místo vedle mé postele a ustaraně se na mě podívala. "A přechází to? Na chemoterapii jsi byl už nějakou dobu zpátky, tak jak to, že je ti špatně až teď?"
"Byl - byl tu?" ignoroval jsem její otázky. Cítil jsem, jak se mi myšlenky rozfoukávají v hlavě. Nemohl jsem dát dohromady souvislosti. Ale prý by to mělo přejít, s pořádnou dávkou léků.
"Promiň, ale starám se víc o tvůj zdravotní stav, než o to, jestli sem přišel, nebo nepřišel mladý Lambert," připomněla mi.
"Zavolám mu," natáhl jsem se pro mobil, který si ale vzala do ruky ona. Snažil jsem se jí naznačit, ať mi ho vrátí, ale na to jsem byl prostě příliš unavený.
Zkusila odemknout můj mobil, a když se jí to zeptalo na heslo, jednoduše jsem jí řekl ne.
"Jestli někdo bude někam volat, pak to budu já a určitě to nebude jeho číslo," odporovala mi, "vezmu si tvůj mobil, aby tě to nelákalo."
"Ne! Mami, vrať mi to!" zkusil jsem se posadit, ale moc mi to nevyšlo. S povzdechem vrátila můj mobil na noční stolek vedle mojí postele se slovy: "Jestli tě nechce vidět, nepodlézej mu."

Hned, jakmile odešla, jsem se znova natáhl pro svůj mobil. Prošla mnou další křeč a já zatnul zuby, abych se nějak zbavil bolesti. Nahmatal jsem dlaní svůj mobil a zapadl zpátky do polštáře. Trochu se mi mlžil zrak, takže jsem podle instinktu vytočil Adamovo číslo a přiložil si mobil k uchu. Mobil začal zvonit.
"Vezmi to," šeptal jsem si pro sebe, "vezmi to."
"Hey. Dovolali jste se na mobil Adama Lamberta. Nejsem tady, ale víte, co máte dělat. Po pípnutí."
Spadl jsem do hlasové schránky. Zařízení mi píplo tak hlasitě, že jsem málem omdlel. Pro moji hlavu se pípnutí rovnalo nárazu kladiva.
"Přestaň se mi vyhýbat, sakra. Jestli chceš, abych ti přestal psát, prostě - prostě mi to řekni, ale řekni alespoň něco!" zkusil jsem znít co nejvíc přesvědčivě, ale moc mi to nešlo. Můj hlas kolísal zároveň s mým dechem. Měl jsem si vzít ty prášky, které jsem rozsypal, ale chtěl jsem ten čistý zbytek šetřit. To asi byla chyba, ale došlo mi to pozdě.
"Kdybych-kdybych se ti prostě neozval tak dlouho, neštvalo by tě to? Jenom potřebuju slyšet tvůj hlas," pokračoval jsem ve vzkazu. Prohrábl jsem si rukou vlasy a ucítil na dlani lechtání. Nakrčil jsem obočí a podíval se na svoji dlaň. Vytáhl jsem si z hlavy pěkný chomáč vlasů.
Všechny moje bolesti na chvilku otupěly. Posadil jsem se a podíval se na tentokrát o něco menšímnožstvívlasů na polštáři.
"Proboha," zašeptal jsem, s mobilem stále u ucha. Poté jsem zavěsil hovor a se skousnutým rtem jsem nabral všechny vypadlé vlasy zpátky do dlaní.

"Pomocní… co?" divil jsem se. On se na mě usmál a ležérně si přehodil nohu přes nohu. Ruce rozevřel podél opěradel židlí a pokračoval.
Před tím, než něco řekl, se povrchně zasmál: "O Mt. Carmel se říká snad po celém městě, že se tu na škole navzájem nesnášíte za každou malou kravinu. A vaše malé problémy přerůstají až v ponižování, mlácení se navzájem, kradení nebo poškozování věcí, obecně k největšímu procentu šikany na školách v okresu. My, jako studenti ze školy se zaměřením na studování psychologie a mezilidských vztahů a podobných věcí, přijdeme sem a jako kouzelníci začarujeme vaše problémy. Rozplynou se do neznáma."
Mluvil, jakoby se uvnitř sebe vznášel. Já se na něj mezi tím díval jako na úplného idiota.
"Nebo to je alespoň to, co po nás chtějí," kývl hlavou a otráveně protočil očima, "pravda je taková, že si sem máme jít praktikovat psychologické metody a těma metodama vám nějak zajistit klid a mír. Přiznejme si, že to u vás nenastane. Máte tady ty… afroameričany, kteří mají očividněproblém s takovým kouskem cukru, jako jsi ty."
"E-eh-já-?" zmateně jsem ukázal na sebe. Kousek cukru? To měla být narážka na to, že mám v sobě míň melaninu…?
"A ještě tu máme rasové předsudky, s váma to bude těžké," povzdechl si, "myslel jsem to ve smyslu, že jsi křehký, ne, že jsi bílý, blbečku. A vidíš? Snažíš se brát všechny stejně, ale někde v sobě máš předsudky."
"Možná. Mám z nich strach," uznal jsem. Koutkem oka jsem si všiml, že nás Adam sleduje, ale jakmile jsem se na něj podíval, uhnul pohledem a dál se věnoval řízení tančících párů.
"Sugar boy," oslovil mě, "na vaší škole je hodně, hodně žáků, bez pochyby. Ty jsi unikát. Poprvé jsem sem přišel dnes ráno, na žádost jedné z vašich učitelek. Co jsem tady viděl… znamenité. Moje profesorka psychologie bude nadšená, až jí podám nějaké zprávy."
"Znamenité? Lidi tu tančí, to je pro tebe znamenité?"
"Když sleduješ reakci lidí, kteří nejsou v centru dění, zjistíš hodně věcí. Například, jeden z tvých agresorů… William?" luskl prsty, když přišel na jeho jméno. Přikývl jsem.
"Do tebe strčil. Samozřejmě, všichni sledovali to, jak úžasně ses tam vysekal, málem shodil lidi jako domino a rozsypal svoje lentilky. Pár lidí, co jsou tady taky pomocní, si udělalo poznámky na tvoji reakci, jejich reakci, co vyprovokovalo Williama a blah blah blah. Já sledoval," jemně ukázal na Adama, "jeho."
Ten Simon Leavitt měl zajímavý hlas, zajímavý styl řeči. Mluvil tak odborně a přitom pohodově, dalo se ho poslouchat, přitom mu dalo rozumět a pochopit ho. Věděl jsem, že bych měl jít odchytit Adama a vysvětlit mu, že bezdůvodné vyhýbání se mi nic nevyřeší, ale chtěl jsem se dozvědět víc o psychologovi.

"Má velice rychlé reakce, sugar boy. Tentokrát to vypadalo, že znejistil, což je zajímavé. Jakoby plánoval jít ti pomoct, ale pak ho něco zastavilo. Ale nevypadal vyvedený z míry, prostě hned věděl, co dělat. Zakřičel a lidi ho prostě poslechli. Vybudoval si hodně respektu, což je - opět - zajímavé. Neviděl jsem, že by se osmnáctiletý, teda skoro devatenáctiletý kluk mohl postarat o tolik lidí najednou v tak velkém prostoru. A máš dobrý vkus, musím dodat, je hot," přiznal Simon a mrkl na mě.
"Oh-já-on-my nejsme-" bránil jsem Adamovu pověst. Nesměl jsem zapomínat na to, že tenhle týpek je redaktor školního časopisu. U nás sice školní časopis nefungoval, ale kdoví, co všechno se mohlo stát, kdyby začal fungovat.
"Uklidni se," pustil se jednou rukou opěradla a líně s ní mávl, "o vás nic nikomu neřeknu. Vím o vašem speciálním vztahu já, ostatní vědět nemusí."

Než jsem stihl promyslet odpověď, nebezpečně blízko mě se ozvaly hlasité kroky.
Otočil jsem se za jejich zdrojem, který už stál přímo přede mnou. Simon zareagoval rychle a příjemně se na něj usmál. Adam si jako vždycky držel svůj výraz. Nedalo se to popsat jako naštvaný, pevný, autoritativní… prostě to byl on. Občas jsem si myslel, že Adam má resting bitchface syndrom.
"Jestli jste vy dva skončili se svým malým chatem, rád bych vám oznámil, že jste na lekci tance, ne politiky. Ne, že bych se o to kurva trochu zajímal, jestli tu mluvíte, nebo ne. Problém je, že já kvůli tady tomu debilnímu kroužku můžu opakovat ročník a každou chvíli se tu může objevit učitelka. Musím si tu kopu opic držet alespoň trochu na uzdě, jinak mi to poserou a neodmaturuju ani za hovno. Takže pokud ty," ukázal na mě, "nechceš sehnat někoho do dvojky a zapojit se do lekce, myslím, že tu nemáš co dělat. Ven z mojí haly."
"Jsi opravdu zajímavá osoba. Bylo hezké tě poznat, sugar boy," podotkl nenápadně Simon. Adam mu věnoval významný pohled.
"Starej se o svoje věci, věřím, že jich máš sakra dost," odpověděl za mě, vzal moji tašku a za paži mě odtáhl ven z haly.

Dotáhl mě až za dveře, tam mi vrazil tašku zpátky do ruky a bez jakéhokoliv slova se chystal vrátit.
Na to jsem ale reagoval stejně, jako on; chytil jsem ho za paži a stiskl ji.
Neviděl jsem to, ale cítil jsem, že protočil očima. Prostě jsem to cítil.
"Přestaň se mi vyhýbat," zdůraznil jsem slovo přestaň, aby mu došlo, jak vážně to myslím. Vytrhl se mi a otočil se zpátky ke mně.
Nadechl se, lehce si olízl rty a klidně promluvil: "Pokud sis nevšiml, byls celou dobu doma. U sebe doma. Takže já se ti prakticky nevyhýbal, jenom jsem pět dní nepřišel k tobě domů."
"Neodpovídáš na zprávy, když ti zavolám, tak to položíš - co je s tebou? Je to proto, že jsme se líbali? Protože jestli ano, pak to můžeme vyřešit a-"
"Prostě drž hubu!" přerušil mě s mírně zvednutou rukou. Spolkl jsem svoje další slova.
"Mezi mnou a tebou není nic k vyřešení. Nechtěl jsem tě vidět pět dní, tak jsem tě neviděl pět dní. Nechtěl jsem tě vidět ani šestý den, ale nějak ses tu objevil bez toho, abych tě přivezl…"
"Šel jsem, abych tě viděl učit ty lidi a… vypadá to dobře, jde ti to," sklopil jsem pohled a trochu se pousmál. Založil si ruce na hrudi a opřel se ramenem a dveře.
"Věřím tomu, že tady nemáš co dělat. Pochybuju, že by tě doktoři za tak krátkou dobu prostě poslali do školy. Zavolej si taxi a jeď domů. Uvidíme se jindy," postupně začal mluvit spíš sklesle, než naštvaně. Otočil se a opět plánoval odcházet. Bojoval jsem s potřebou ho znovu přitáhnout za ruku a promluvit si s ním trochu víc, možná ho obejmout. Netuším, co to do mě vjelo. Než jsem ale stihl cokoliv podniknout, vrátil se do módu učitel Adam a zmizel za dveřmi, které za sebou zavřel.

***
Nemohl jsem tomu uvěřit. Od doby, kdy jsem navštívil Adamovu lekci tance, se mi neozval. Došlo mi, že je dost vytížený tím vším - motorky, fotbal, učení lidí, jak správně tancovat, mimo to taky kouření trávy, jak říkal Simon, ale aby si v dalších čtyřech dnech nenašel čtvrt hodiny na to, aby mi alespoň napsal pár zpráv, mě mrzelo. Můj nejlepší přítel se ode mě schválně vzdálil. Kluk, kterého miluju, se ode mě vzdálil tak, abych s ním nemohl udržet ani nejmenší kontakt. Někomu by se mohlo zdát, že je to jenom sem a tam pár dní a dělám moc velké drama. Ale já s ním prostě potřeboval alespoň mluvit, když už ne ho vidět. Trávit celý život s ním, vídat ho každý den a najednou si s ním nemoct ani vyměnit pár textovek bylo… zničující, alespoň pro mě. Samozřejmě, že to šlo úplně mimo něj. Vsadil bych se, že neposlouchal moje vzkazy, co jsem mu nechával. Vždycky měl vypnutý mobil.
Přál jsem si to všechno vrátit, přál jsem si, aby se nedozvěděl o tom, že ho miluju a tu chvíli po tom, kdy jsme se střídavě líbali, hádali a zase líbali. Nemohl jsem přijít na to, co s ním bylo. Když mezi námi teda nebylo co řešit, proč se mi bezdůvodně začal vyhýbat? Na to mi sám neodpověděl.

Ode dne, co jsem byl ve škole, se mi několikrát udělalo špatně. Žádná krev, alespoň ne z pusy. Motala se mi hlava, neměl jsem chuť cokoliv jíst a každou chvíli mnou projela křeč.
"Tommy, nemám zavolat doktorovi ještě jednou?" zeptala se mě máma, která vstoupila bez zaklepání do mého pokoje. Kdyby zaklepala, ozvalo by se mi to v hlavě jako stádo mamutů, co pobíhá po mém pokoji.
"Říkali," vydechl jsem unaveně, "říkali, že to přejde. Jsou to jenom vedlejší účinky chema."
Přešla na místo vedle mé postele a ustaraně se na mě podívala. "A přechází to? Na chemoterapii jsi byl už nějakou dobu zpátky, tak jak to, že je ti špatně až teď?"
"Byl - byl tu?" ignoroval jsem její otázky. Cítil jsem, jak se mi myšlenky rozfoukávají v hlavě. Nemohl jsem dát dohromady souvislosti. Ale prý by to mělo přejít, s pořádnou dávkou léků.
"Promiň, ale starám se víc o tvůj zdravotní stav, než o to, jestli sem přišel, nebo nepřišel mladý Lambert," připomněla mi.
"Zavolám mu," natáhl jsem se pro mobil, který si ale vzala do ruky ona. Snažil jsem se jí naznačit, ať mi ho vrátí, ale na to jsem byl prostě příliš unavený.
Zkusila odemknout můj mobil, a když se jí to zeptalo na heslo, jednoduše jsem jí řekl ne.
"Jestli někdo bude někam volat, pak to budu já a určitě to nebude jeho číslo," odporovala mi, "vezmu si tvůj mobil, aby tě to nelákalo."
"Ne! Mami, vrať mi to!" zkusil jsem se posadit, ale moc mi to nevyšlo. S povzdechem vrátila můj mobil na noční stolek vedle mojí postele se slovy: "Jestli tě nechce vidět, nepodlézej mu."

Hned, jakmile odešla, jsem se znova natáhl pro svůj mobil. Prošla mnou další křeč a já zatnul zuby, abych se nějak zbavil bolesti. Nahmatal jsem dlaní svůj mobil a zapadl zpátky do polštáře. Trochu se mi mlžil zrak, takže jsem podle instinktu vytočil Adamovo číslo a přiložil si mobil k uchu. Mobil začal zvonit.
"Vezmi to," šeptal jsem si pro sebe, "vezmi to."
"Hey. Dovolali jste se na mobil Adama Lamberta. Nejsem tady, ale víte, co máte dělat. Po pípnutí."
Spadl jsem do hlasové schránky. Zařízení mi píplo tak hlasitě, že jsem málem omdlel. Pro moji hlavu se pípnutí rovnalo nárazu kladiva.
"Přestaň se mi vyhýbat, sakra. Jestli chceš, abych ti přestal psát, prostě - prostě mi to řekni, ale řekni alespoň něco!" zkusil jsem znít co nejvíc přesvědčivě, ale moc mi to nešlo. Můj hlas kolísal zároveň s mým dechem. Měl jsem si vzít ty prášky, které jsem rozsypal, ale chtěl jsem ten čistý zbytek šetřit. To asi byla chyba, ale došlo mi to pozdě.
"Kdybych-kdybych se ti prostě neozval tak dlouho, neštvalo by tě to? Jenom potřebuju slyšet tvůj hlas," pokračoval jsem ve vzkazu. Prohrábl jsem si rukou vlasy a ucítil na dlani lechtání. Nakrčil jsem obočí a podíval se na svoji dlaň. Vytáhl jsem si z hlavy pěkný chomáč vlasů.
Všechny moje bolesti na chvilku otupěly. Posadil jsem se a podíval se na tentokrát o něco menšímnožstvívlasů na polštáři.
"Proboha," zašeptal jsem, s mobilem stále u ucha. Poté jsem zavěsil hovor a se skousnutým rtem jsem nabral všechny vypadlé vlasy zpátky do dlaní.
__
Jinak se omlouvám, že tenhle díl je shit a ten příští bude asi doubleshit, ale potřebuju sem vsunout pár věcí, abych se dopracovala k dílům, které fakt budou o něčem. :D
Jinak vítejte zpátky ve škole, doufám, že jste všichni první týden a něco přežili. Já osobně jsem lehce dead, takže se vpodstatě cítím jako Tommy v Mate
moje nová obsession je fanfikce (find me) somebody to love od elliella (bless u), trávím dost času studováním protonové léčby (tak doufám, že to nakonec nepodělám), našla jsem starý email z nakladatelství, do kterého místo mě psala kamarádka a mám nový nápad na povídku Bill x Adam: jeden z nich je slavný a udělá si profil na seznamce s osobnějšíma informacema, jenom tak na zkoušku a ten druhý se chytne a bude jako "koho s tou fotkou chceš nachytat brácho" a pak se potkají a ten neslavný bude jako WOW TY JSI TA ZNÁMÁ OSOBNOST a ten první bude jako "myslel jsem, že to víš"

CUTE CUTE

ale teď nevím, jestli je lepší z nich udělat šéfy velkých firem, nebo uživatele seznamky.

i'm trash for adam's new hairstyle
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. září 2016 v 20:58 | Reagovat

Adam se fakt chová jak idiot Tommy kašli na něj a chovej se k němu taky tak hnusné. :-(  ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama