MATE x 9

10. dubna 2016 v 17:29 | Khaleesi |  MATE
New crew


U Tommyho doma zůstalo pár mých věcí, ale z nemocnice jsem to tam jel alespoň zamknout, ať je nikdo nevykrade. Mít klíč pod květináčem není moc dobrý nápad, proto jsem si ho jednoho dne ukradl, pro všechny případy. Zrovna teď nastal ten případ, pro který klíč mám. Od jejich domu moje cesta pokračovala rovnou k nám.
"Adame," oslovila mě mamka, hned po tom, co jsem vešel do domovních dveří. Protřel jsem si oči a pověsil svou koženou bundu na háček. Mezi tím mě soucitně sledovala.
"Je mi to moc líto," zkusila to znovu. Zvedl jsem k ní pohled a podíval se jí do očí. Jako vždy z nich přímo vyzařovala upřímnost jejích slov. Já se ale už nezmohl na víc, než na pokrčení rameny. Byl jsem úplně mimo.
Pomalým krokem se moje unavené tělo nějak přeneslo přes chodbu až ke schodišti. To se zdálo větší, než obvykle.
Ne, že bych na noci beze spánku nebyl zvyklý, to právě naopak. Všechny události posledních dvaceti čtyř hodin mi hodně hrály na nervy. Víc, než cokoliv jiného.
Někdo mě najednou chytil za rameno. Protočil jsem očima a zkusil se zaměřit na to, abych prostě neodpadl.
"Ehm, já - chtěl bych se ti jen omluvit za to, jak jsem tě praštil-" Poznal jsem otcův hlas. Prudce jsem z posledních sil trhl ramenem a na pár vteřin se otočil k němu.
"To je v pohodě, jako bys někdy byl vzorný otec," mávl jsem rukou a nechal oba své rodiče stát jako opařené. Věděl jsem, že na mě chtěl zařvat něco jako "Tohle si nedovoluj!", ale mamka ho zastavila.

Za mnou se samozřejmě po chvilce dlouhého výšlapu na schody ozvaly další kroky, kromě těch mých.
Nevěnoval jsem jim pozornost a raději zrychlil tak, abych co nejdřív mohl zavřít dveře a zůstat sám. Myslel jsem, jak mě to bude sžírat, když nad tím budu přemýšlet. Vlastně už mi nezbývalo moc smutku. Změnil se v naštvání na celý svět…nebo, tak mi to alespoň připadalo.
Zrychlil se mi krok a po chvíli jsem konečně vpadl do pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře a hned na to spadl na postel. Okamžitě se mi spustily slzy. I přes to, jak moc jsem chtěl, se mi nedařilo je zastavit. Nerozuměl jsem, proč se muselo dít to všechno okolo Tommyho. On si nic z tohohle nezasloužil. On si nezasloužil umřít.
Zabořil jsem hlavu do polštáře a zaslechl, jak se otevřely dveře. Nevěnoval jsem tomu pozornost.
"Myslela jsem, že by sis chtěl promluvit," osoba, co vstoupila, se posadila na moji postel.
Potlačil jsem jakékoliv další emoce a vzal si svou chvíli na uklidnění. Pak až mohlo přijít na řadu mluvení.

"Nenapadá mě moc témat," posadil jsem se, abych byl na stejné úrovni, jako mamka. Chytila mě za ruku a stiskla ji. Podíval jsem se na naše ruce a pak zpátky na ni.
"Jak se cítíš?" zeptala se jemně. Povzdechl jsem si a přikyvoval, než mi na jazyk přišla správná slova: "já… dejme tomu, že fajn."
"No, sama vím, že se nemáš fajn. Vidím ti to na očích. Chápu, že tě to teď bolí, ale to přejde. Musí."
"Fuck, je to tak… proč mi to neřekl? Mohl jsem mu pomoct, mohl jsem prodat jedno z aut a zaplatit lepší doktory, mohl jsem něco udělat!" zvýšil jsem hlas a vstal z postele. Prošel jsem se ke dveřím a znovu k posteli. Tentokrát si povzdechla zase ona. Míchaly se ve mně všechny pocity.
"Na takové otázky se budeš muset ptát jeho. Volala jsem Dianě, všechno mi řekla," přiznala. To mě zastavilo.
"Volala jsi jí? Skvěle. Doufám, že ti taky řekla o mém zkurveném zákazu chodit k Tommymu na pokoj. A taky o tom, jak mu nakecala, že prý na něho kašlu a že jsem z nemocnice odjel rovnou za svojí dívkou," zakroutil jsem nevěřícně hlavou.
"Dala ti zákaz chodit k němu, lhala mu o tobě a ještě sis našel holku? Kde jsem byla poslední rok, pff," podivila se a plácla si rukama do stehen. Věnoval jsem jí pohled, naznačující, jestli to o té holce myslí vážně.
"Jo," znovu jsem si sedl a prohrábl si vlasy, "jednou se mě Adrian, Tyler a… no, víš, motorkáři, ptali, jestli už někoho mám, jaký je můj typ holky a podobné sračky."
"Na tom není nic divného," nakrčila obočí. Pokračoval jsem ve vysvětlování.
"Já vím, že to teď bude znít hrozně blbě, ale opravdu mě jako první napadl… někdo jiný, než je moje současná holka, nebo většina holek," naznačil jsem jí. Jako nejlepší matka světa to pochopila i bez toho, abych něco musel objasňovat.

"No, ty víš, že tě budu podporovat, ať se svým životem budeš dělat sebevětší blbost. A tohle není nic hrozného, tak ses prostě zamiloval a holt je to kluk. Pokud vím, nemáš problém přiznávat, že se ti líbí obojí," párkrát mi přejela rukou po zádech. Uklidňující, myslím.
"Tohle je něco jiného. Nikdy předtím to nebyl člověk, se kterým jsem trávil celý život. Nikdy to nebyl někdo s nemocí. Nikdy to nebyl… Tommy. Navíc, ty bullshity okolo toho: Nemůžeme jít do školy a vybalit tam, že jejich quarterback je buzna. Nehodlám zničit naprosto všechno, včetně toho, že se mnou ještě vůbec drží."
"O tom si budeš muset taky promluvit s ním, s tím ti moc neporadím. Musíš si ujasnit, co chceš. Co oba chcete," stáhla ruku zpět k sobě. Na chvíli jsem se zamyslel; opravdu chci všechno posrat nějakou láskou, která je mi v životě stejně na nic? Jasnou odpovědí se stalo ne. Tommy se nic nedozví, stejně, jako jsem se do teď nic nedozvěděl já.
"Jde mi o to, co mu řekla. Potřebuju si s ním promluvit, ale mám debilní zákaz a on jí všechno věří!"
Mamka se přisunula blíž ke mně a objala mě okolo krku. Taky jsem ji objal.
"To se vyřeší, neboj. Mohla bych promluvit s Dianou o tom zákazu. Tommy se vyléčí, všechno si spolu vyříkáte a bude to v pohodě," utěšovala mě.
"Budu za něj bojovat."

***
O dva dny později se nic nezměnilo. Průběžně jsem rozbíjel věci, snažil se zrušit svůj zákaz k Tommymu na pokoj. Několikrát jsem vlezl do nemocnice a pokusil se obejít recepci, nebo ochranku. Nikdy se mi to nepodařilo a napodruhé už si zapamatovali můj obličej, takže mě ani nepustili přes nemocniční dveře. Představa, že za několik hodin se musí zase do školy, mi přivodila nevolnost. Toho jsem patřičně využil a oznámil celému baráku, ať mě v pondělí nebudí, že stejně nikam nepůjdu.
Přestal jsem fňukat nad Tommyho rakovinou a konečně začal bojovat za to, aby se jí zbavil. Krok první: dostat se do pokoje 181.

*Tommy Joe Ratliff (také o dva dny později, pokud by se někdo ztrácel)
Nepamatoval jsem si toho moc. Naposledy se mi vybavilo, jak jsem se bavil s Adamem ve svém pokoji. Pak se v mé mysli vytvořilo prázdné místo a pak si vybavuju dobu, kdy jsem se probudil na pokoji. Doktoři říkali, že to nebylo nic vážného, prý mi tam uvnitř plic cosi prasklo a oni to opravili. Za tři dny mě měli pustit domů, můj stav se lepšil. Jediné, co jsem měl navíc, bylo pár pilulek, malá jizva na krku a informace, že nemoc se rozšiřuje z plic nahoru do krku a oni její průběh zatím nemají jak zastavit.
Hned, co moje mamka odešla z pokoje, oddechl jsem si. Stejně, jako každý den, kdy odešla. Nevadilo mi, že tu se mnou sedávala, ale chtěl jsem být sám. Dost mě mrzelo to, co řekl Adam, když se dozvěděl o tom, co mi je. Asi mi to, že mu nic nemám říkat, napovídal šestý smysl - a měl pravdu. Sice jsem nečekal, že to Adam vezme až tak špatně a už vůbec jsem nečekal, že se dá dohromady s Melanie. No, u něj člověk nikdy neví, na čem je.


"Hej, pojďme!" zaslechl jsem najednou ženský hlas. Zvedl jsem hlavu, abych viděl, kdo vejde do pokoje. Nemocniční pokoj se skládal jenom ze dvou postelí, čtyř stěn s jedním oknem a dvou dveří. Na dveře šlo vidět celkem dobře, ale stejně jsem chtěl vidět víc. Taky přes ně šlo sem tam něco slyšet.
"Zmlkni, nevíme, jestli tam ještě je!" ozval se další hlas, tentokrát mužský. Na tváři se mi automaticky vytvořil úsměv. Známé hlasy patřily Debbie a Noahovi.
"Myslíte si, že je dobré rušit ho s jeho mamkou? Ani nás nezná, já vám nevím," promluvil další. Zarazil jsem se a poslouchal pozorně, abych je mohl spočítat. Určitě sem nepřišli sami. Kolik jich tam teda sakra bylo?
"Justine, drž hubu. Ty nejsi pro žádnou srandu! Prostě ho poznáme, když o něm naše slavná dvojka pořád tak mluví!"
Napočítal jsem čtyři. Jméno Justin mi přišlo povědomé, už jsem ho někde slyšel. Čtyři lidi a k tomu povědomý Justin, tohle bude sranda, pomyslel jsem si.
"Nikdo tam není," řekla Debbie zbytku a pootevřela dveře, aby nakoukla dovnitř. Pohled mi spočinul na její barevné hlavě. Vešla dovnitř a nabrala sebou i celou svou partu.

"Ahoj!" zaradovala se, že mě zase vidí, "už jsem si myslela, že tvoje máma nikdy neodejde. Promiň, že jsme nepřišli dřív, ale celá McAlleyská měla zkoušky z-"
"Hej, to je v pohodě," přerušil jsem ji chraplavým hlasem a posadil se na posteli. Zaujali mě ti dva, co stáli opodál jako dvě tvrdá Y.
"Oh, zapomněla jsem," mávla rukou ironicky Debbie a Noah jí věnoval otrávený pohled, "tohle jsou Louise a Justin, už jsme ti o nich s Noahem říkali."
Prohlédl jsem si je; Louise na sobě měla volné džíny, conversky a košili. Krátké hnědé vlasy jí padaly do obličeje. Její účes vypadal podobně, jako můj. Až na to, že ona měla vyholené obě strany. Na první pohled byla vyšší, než Debbie a dost podobná Justinovi.
"Nezmínila ses, že jste kamarádi už delší dobu," podivil jsem se.
"Jo, to jsme, tak trochu, chvilku jsme to měli složité, no," mrkla na mě, abych to dál nerozváděl. Očividně to s jejím prvním rande s holkou a celé té věci okolo plesu už vyřešila. Tím pádem jsem ji nemohl pozvat. Tím pádem můj poslední ples byl v koncích.
"Hej, Tommy, slyšela jsem, že máš nějakou tu nemoc. Je mi to líto, abys věděl," vložila se do konverzace Louise. Rukáv košile trochu odhalil její zápěstí. Okamžitě jsem si všiml tetování, které jí končilo až na prstech.
"Jo, díky, to se spraví," sklopil jsem pohled. Na mě tu bylo najednou až moc lidí. Nevadilo mi se s někým seznámit, ale aby mě zrovna mí potenciální noví přátelé viděli s hadičkou okolo nosu a v nemocničním pokoji… nedalo se mluvit o ideálních podmínkách.
"Pojďme mluvit o něčem pozitivním," vzchopil jsem se a usmál se. Debb a Noah si sedli k mojí posteli.
"Tvůj kámoš hraje fotbal, že?" položil mi najednou otázku Justin. Řekl jsem, že ano, ale nechápal jsem, jak o něm ví. Oplatil jsem mu dotaz.
"Jak o něm vím? No, viděl jsem každý jeho zápas, hraje dobře. Vypadá v pohodě, tak se ptám," nahodil poloviční úsměv a posadil se na volnou postel vedle té mojí.
"Tím chce můj bratr říct, jaká je hrozná fangirl a že by chtěl od Lamberta podpis na zadek," dodala Louise a hodila hravý pohled po Justinovi, "no jo, tvůj kámoš je holt legenda i na McAlleyské. Já teda nevím, co na něm všichni vidíte, ale budiž."
"Nebavte se zase o něm, proboha! Vždycky to skončí u něj," postěžoval si Noah.
Debb byla nejlepší. Všechny je ignorovala, chytila mě za ruku a začala si se mnou povídat.
"Až tě pustí, asi chvilku nebudeš chodit do školy, alespoň myslím. Takže se o tebe budu starat.
Jak se jinak cítíš, všechno v pohodě?"
Po chvilce se připojil Noah, pak i Louise s Justinem. Rozuměl jsem si s nimi, připadalo mi, jako bychom se znali déle. Chápali situaci a dokázali se nad ni povznést. Dvojčatům nechyběl ani humor, to se jim muselo uznat.
Strávili se mnou asi hodinu, ale poté přišlo zklamání - návštěvní hodiny končily za patnáct minut.
"Tak jo, stavíme se třeba zítra, jestli chceš. Vezmem nějaké ovoce, nebo co se nosí do nemocnic. Třeba se uzdravíš dřív," povzbuzovala mě Debbie. Přitáhl jsem si ji k sobě na postel a objal ji. Opravdu mi zlepšila den. Všichni ti čtyři blázni mi zlepšili den.
"Děcka, nechci vám rušit zábavu, ale opravdu bych si potřebovala jít zapálit, takže jestli by vám nevadilo to už zabalit…" připomněla se nenápadně Louise. Přikývl jsem a se všemi se chtěl ještě jednou hromadně rozloučit. Přerušily mě ale výkřiky z chodby, které se podezřele rychle přibližovaly.
Všichni v pokoji ztichli.
"What the fuck?! Měl jsem jednu debilní cigaretu, co je kurva za problém?! Dejte si svoje sračky všichni dohromady, sakra. Vypadám jako feťák, nebo co?!"
___
UPŘÍMNĚ
Miluju prostě to jak v těch komentářích každý máte odlišný názor a prostě já se pak můžu dívat na to z jakého pohledu situaci vidíte
A PROSTĚ VŠICHNI MÁTE PRAVDU HELE MNĚ SE TO LÍBÍ
JINAK
ZDRAVÍM STENCEE PROTOŽE MI DÁVÁ TOTÁLNÍ SUPPORT VŠUDE
A ZDRAVÍM VÁS VŠECHNY TAKY

zde fotka Louise a Justina AKA DVOJČATA NAŠE


A kdo jede do Vídně na Adama a ví, jak to tam vypadá, kde najdu záchody poblíž té haly/arény a jak se dostanu k pódiu, ať mi to plz vysvětlí, protože já neměcky moc neumím, abych se tam poptala:D
DĚKUJI ZA KOMENTY
DĚKUJI ZA VŠECHNO
↓ DALŠÍ DÍL ZAS ZA TÝDEN
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 10. dubna 2016 v 19:20 | Reagovat

Ahoj, tentokrát žádné kopání z okna, okay :-D  :-D Ale vážně, mě se tahle povídka strašně líbí, jsem do ní úplně zažraná. :-P a je super, že si Adam konečně připustil, co k Tommymu cítí. :-)

2 Haidy Haidy | 10. dubna 2016 v 19:47 | Reagovat

Jj. I já už se nemůžu dočkat XD!  Už počítám i dny....XD taky jsem zvědavá,  jak budu hledat cestu k pódiu...X''D

Co se týká povídky, něco mi říká,  že ten hysterickej byl na chodbě Adam XD. No, nechám se překvapit. Je dobře, že si Adam ujasnil co k Tommymu cítí. Jinak jsem ráda, že za Tommym přišlo tolik kamarádů. Doufám, že ten Justin Tommymu Adama nepřebere.
Jsem zvědavá na další díl!

3 Karin Karin | 10. dubna 2016 v 21:39 | Reagovat

Také doufám že na ty chodbě byl Adam. :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama