MATE x 8

2. dubna 2016 v 19:33 | Khaleesi |  MATE
This is wrong


V DNEŠNÍ TADY KAPITOLE JSOU MOMENTÁLNÍ-MYŠLENKY KURZÍVOU (MYSLÍM)

Zastavil jsem před nemocnicí. Motorka s helmou zůstaly kdoví kde. Utíkal jsem přímo do osvícených dveří, které se samy otvíraly. Vběhl jsem do chodby se zelenými stěnami zrovna, když okolo Tommyho poskakovalo snad pět doktorů, dvě sestřičky a dva saniťáci. Na chvíli jsem se zastavil, abych se zorientoval. Oblečení na mně se najednou zdálo těžké. Po dlouhé době na mě dolehl stres, strach, začalo mi být nevolno a začaly se mi potit ruce.
"Fuck, fuck," zašeptal jsem pro sebe. Nohy se mi samy znovu rozběhly, rovnou do jejich skupinky. Pořád pokřikovali něco o sálu, krvi, takovém a takovém typu jakéhosi testu. Nešlo jim rozumět ani slovo, ale vzájemně se záhadně domluvili.
"Řekne mi někdo, co se kurva děje?!" vykřikl jsem, ale všichni mě ignorovali. Dia, která vypadala, že se za chvíli zhroutí, ho se slzami v očích držela za ruku. Když s lehátkem projeli okolo recepce, jedna ze sestřiček konečně promluvila:
"Jděte na recepci, nahlaste jenom jeho jméno a rodinný příslušník poté podepíše dokumenty. Vezeme ho na sál."
"Budeš v pořádku, neboj se," ujistila Tommyho Diana a pustila mu ruku. Tommy pravděpodobně omdlel. Myslel jsem, že se to samé každou chvíli stane mně.
Já i Mrs. Ratliff jsme se zastavili a nechali je projet dalšími, tentokrát matnými dveřmi. Pravděpodobně k sálu.
Chytil jsem se za hlavu, stiskl si v dlaních vlasy a chvíli je bezmocně sledoval, jak mizí daleko v chodbě. Vedle mě začal někdo tiše plakat. Otočil jsem se a podle mého očekávání to opravdu byla jeho mamka. Okamžitě jsem ji přidržel.
"To bude v pořádku, Tommy bude v pořádku, nebojte," chlácholil jsem ji a posadil ji na jednu z kovových židlí. Teprve, když jsem si sedl vedle ní, mi začala docházet celá tahle situace. Taky mě to začalo neobvykle bolet uvnitř hrudě. Bylo to divné, nikdy předtím se mi to nestalo.

"Ty zmetku! Já věděla, že jsi ho naučil kouřit!" zavrčela na mě naštvaně, když na chvíli přestala fňukat. Nechápavě jsem se na ni podíval.
"Nic jsem ho neučil, přísahám!" Obraňoval jsem se, ale ona mě propálila pohledem, tak jsem radši ztichl.
"Ale učil. Měls to chytit ty, ne on! Nemám ráda, když jsi gay okolo Tommyho. On takový není a Bůh to ví. Ty jsi nečistá duše, to tys to měl chytit! On si to nezaslouží!" zvýšila na mě hlas a já zoufale nakrčil obočí. Takhle celá situace na moje nervy byla příliš, natož tak ještě rozhovor s Ratliffovou, která vytáhla svůj náboženský fanatismus. Znechuceně vstala a šla k recepci.
Chvíli jsem seděl na židli, se zakloněnou hlavou. Z koutků očí mi po spáncích steklo pár slz. Vzchopil jsem se a vyrazil za Dianou. Po cestě jsem si do rukávu otřel obličej.
"Měl jsem chytit co?!"
"Odejdi. Nechci tě tu," odbyla mě klidně. Snad si nemyslela, že se vzdám. Tommy mě tu chtěl a já tu opět nebyl pro ni, ale pro něj. Kdyby na sál vezli ji, nezajímalo by mě to.
"Nejsem tu pro vás, jsem tu pro něj," zakroutil jsem hlavou. Ona si látkovým kapesníkem usušila slzy a znovu roztřeseným hlasem dala pokyn sestřičce na recepci.
"Zavolejte, prosím vás, na tohoto mladíka ochranku. Mého syna odvezli na sál a on mě tu obtěžuje," postěžovala si. What the fuck?!
"Jistě, madam," usmála se sestřička a stiskla tlačítko. Promluvila do malého mikrofonu heslovitě s tím, že chce ochranku k recepci. Rozhlédl jsem se okolo a čekal, co za gorilu se odkud vynoří. Mezi tím jsem se ale musel dál ptát, nedalo mi to.

"Měl jsem chytit co?! Co má Tommy?!"
"Rakovinu plic, ty jeden idiote! To ty tu kouříš jak fabrika! Ty máš umírat místo něj!"
Její slova mě zasáhla tak, jak jsem to ani sám nečekal. Stál jsem a zíral na ni. Nemohl jsem nic říct. Stáli jsme takhle snad celou věčnost.
"Pane, prosím, následujte nás," promluvil najednou mužský hlas. Za mnou stáli dva černě oblečení muži. Jako bych neuměl odejít sám.
"Nebojte se, já… já odcházím," vydechl jsem. Rukama jsem ty dva odstrčil, abych mohl projít mezi nimi. Nebyl jsem ani tak smutný, jako naštvaný.
"Fuck!" Vzal jsem do ruky jednu z židlí a shodil ji na zem. Opodál stál kovový koš, který taky skončil na zemi. Po tom, co jsem ho skopl.
Srazil jsem pár lidí a dostal se ven z nemocnice, kde mě hned ofoukl studený vítr. Naproti nemocnice rostlo pár stromů, měli tam taky nějaké lavičky… rozhodl jsem se jít tam. Potřeboval jsem si někam sednout a trochu líp tohle celé vstřebat.

U lavičky jsem se kompletně zhroutil. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká pár slz. Pár ne, vlastně celé proudy. Uvnitř mě to svíralo a chtělo se mi křičet. Tohle se nemohlo stát jemu. Vždyť… rakovina. Ozařování, vypadávání vlasů, tohle všechno okolo. Jen ta představa mě samotného děsila. To, že si tímhle procházel můj nevinný, malý Tommy byla ještě horší.
Natáhl jsem před sebe ruku. Třásla se, jako kdyby mi někdo dával elektřinou.
"Do prdele," zanadával jsem a protřel si oči. Suché mi nevydržely ani pár vteřin.
Nedělalo mi problém, že tu rakovinu přála mně. Je mi to jedno. Ale… tomu, že by takovou sračku chytil Tommy se ani nedá věřit. Proč on? Do prdele, proč on?!
Jak jsem mu mám pomoct? Jde mu vůbec nějak pomoct?
Jednou rukou jsem si vytáhl krabičku cigaret a do druhé vzal zapalovač. Bylo těžké cigaretu vůbec udržet, a když se mi konečně podařilo si ji vložit mezi rty, přišla ta těžší část. Zapalovač.
Škrtal jsem o něj prstem jako divý a vzhledem k tomu, kolikrát mě ruka zradila, mě to celkem frustrovalo. Žádný oheň.
"FUCK!" hodil jsem se zapalovačem daleko od sebe. Přes slzy jsem nic neviděl. Prohrábl jsem si kapsy a vytáhl další, tentokrát funkční. Cigareta zažhnula a já do sebe vtáhl svou dávku nikotinu.
Já Tommyho měl chránit přede vším. Kdo zařídil to, aby tohle chytil? Bůh? Zmetek. Nespravedlivé.
Netuším, jak mu pomoct, když útok začal zevnitř. Možná bych něco bych vymyslel, kdyby mi to řekl dřív. Ale ne, on se rozhodl mi to tajit. Tajil mi to, další fakt, kterému se nedalo ani uvěřit. Mohl jsem… platit. Mohl jsem zaplatit cokoliv, aby ho vyléčili. Nejlepší doktory ze všech kontinentů.
Měl jsem spousty otázek: Kdo všechno to věděl? Jak dlouho to měl? Jak dlouho to tajil? Proč to tajil? Proč to tajili všichni ostatní?... Nikdo mi nedal žádné odpovědi.
Poprvé někdo, nebo něco dostalo kompletně na kolena a já si to plně uvědomoval.
Potřebuju, aby se uzdravil. Nepřipadá v úvahu, že by se to nemuselo povést. To nedovolím.

Na mobilu, co mi z kapsy vypadl na lavičku, jsem vytočil číslo mamky. S roztřeseným dechem jsem čekal, až to zvedne.
"Proboha, Adame, je noc. Co se děje?" začala hovor. Zase mi nešlo mluvit, tak jsem se jenom dál snažil popadat dech.
"Co to je? Ty pláčeš?!" zeptala se starostlivě. Párkrát jsem vydechl.
"J-jak dlouho?" promluvil jsem a kousl se do rtu. Z mobilu se okamžitě ozvala odpověď.
"Jak dlouho co? Proč pláčeš? Děje se něco? Mluv se mnou!" mluvila na mě jasně, abych ji pochopil. Nějak mi ale nic nelezlo do hlavy. Myslel jsem jenom na Tommyho. Tak moc mě štvalo, že v tu dobu ležel na nějakém sále, kde do něj řezali a já tam nemohl čekat. Strach. Neuvěřitelný strach bylo to jediné, co jsem v sobě měl.
"Jak dlouho mi to Tommy tajil?!" zvýšil jsem naštvaně hlas a mamka si povzdechla.
"Adame, to…"
"JAK-KURVA-DLOUHO mi to nikdo neřekl?!" zařval jsem. Pak jsem se zase vrátil do roztřeseného tónu.
"Pár měsíců, možná půl roku," přiznala s povzdechem a mně se z očí spustilo ještě víc slz, "kde jsi?"
"Před nemocnicí."
"Přijedu pro tebe, jo? Počkej tam," řekla vlídně. Odmlčel jsem se. Myslel jsem, že jsem to já, kdo umírá. Bolelo mě to víc, než cokoliv předtím. Zlomilo mě to. Tommymu se přece nemohlo nic stát, to… to ne.
"Mami?" oslovil jsem ji opatrně. Asi si náš hovor dala hlasitě, protože zvuk byl o trochu horší.
"Oblékám se. Neboj, Adame, Tommy bude v pořádku. Promluvíme si víc, až tam přijedu," mluvila na mě klidně. Snažila se, abych se uklidnil. Ale to nešlo.
"Já.. m-myslím, já…miluju ho," zašeptal jsem nejistě. Potáhl jsem z cigarety a vydechl kouř. Čekal jsem na její reakci.
"Jsi si jistý?"
"Já-já, fuck, nevím! Cítím něco divného, sakra. Vidím ho jinak, než vidím ostatní. Chci-" odkašlal jsem si a zatřásl hlavou, abych zahnal další slzy, "chci s ním dělat víc, než dělají normální kámoši. Chci ho držet za ruku, poslouchat všechno, co mi říká, chci ho chránit, protože je to ten nejdůležitější člověk na světě. On sakra nesmí umřít…"
"On neumře, zlato. A já vím, že k němu něco cítíš. Upřímně, všichni to víme. Je to v pořádku. Čekej, než přijedu, jo?"
"Nejezdi, chci být sám."

Zahodil jsem cigaretu, vypnul hovor a přemýšlel. Posralo se to. Celé se to posralo. Nic z tohohle se nemělo stát.
"Tohle je špatně. Ty nemáš ležet v nemocnici a já tě nemám mít rád, Tommy," začal jsem mluvit do vzduchu. Chytil jsem si nohy pažemi a občas si rukávem utřel slzu.
"Cítím se, jako bych měl sám za chvíli umřít."

***
Čas plynul hrozně rychle a já si to ani neuvědomil. Zbytek noci jsem seděl jako přikovaný na lavičce v parku. Zhruba čtyři, pět hodin, kdo ví, jak dlouho. Nevnímal jsem.
Z toho transu, ve kterém jsem celou dobu byl, mě probraly až zvuky od nemocnice.

Z nemocnice vycházeli první pacienti na ranní procházku. Pár z nich jelo na vozíku, nebo je tlačily ven sestřičky. Mohlo být asi sedm ráno, podle odhadu.
Vstal jsem a vydal se zpátky do nemocnice. Okamžitě mi v hlavě probleskly vzpomínky na to, do jakého stavu se dostal v noci. Oči se mi sevřely silou k sobě a pak jsem párkrát zamrkal, abych ty věci zahnal. Teď byla priorita se dostat dovnitř bez toho, aby mě vyhodili.
Zastrčil jsem si ruce do kapes a vyrazil se sklopenou hlavou do nemocnice. Moc lidí zrovna neposedávalo nebo nepostávalo okolo, možná tak dva, což se zdálo až nadmíru bezpečné.
U recepce seděla jedna se sestřiček ve světle zeleném kostýmku. Akorát vyplňovala papíry. Hodlal jsem ji vyrušit.

"Dobré ráno, jak vám můžu pomoci?" usmála se na mě mile, jen co mě slyšela přijít blíž. Nestihl jsem ze sebe vydat ani hlásku a ona hned začala mluvit.
"Dobré. Chtěl bych se zeptat, jak je na tom Tommy Joe Ratliff," nasucho jsem polkl a recepční zaujatě přikývla, než se začala hrabat v dalších papírech, "přivezli ho včera v noci a pravděpodobně šel rovnou na sál, tak bych rád věděl, jak to dopadlo. Je to můj… dobrý kamarád, mám o něj starost, víte."
"Ano, samozřejmě, chápu," přitakala soucitně a pak ke mně zvedla zrak, "operace pana Ratliffa se zdařila, je stabilizovaný a už vzhůru. Je na pokoji 181, druhé patro."
"Díky," pousmál jsem se na oplátku a pohledem vyhledal výtah, nebo alespoň schody nahoru. Cítil jsem se jako mrtvý, takže schody by pro mě moc nefungovaly, ale do druhého patra jsem se nějak dostat musel.
"Moment, pane!" zavolala za mnou, když jsem se rozešel pryč. Instinktivně jsem zastavil a s povzdechem se otočil.
"Jste pan Lambert?" zeptala se. Nechápavě jsem přikývl - a co má být, že jsem Adam Lambert?
"V tom případě je mi líto, moje chyba, že jsem to neřekla hned. Rodinný příslušník pana Ratliffa si nepřeje, abyste ho vídal. Máme váš popis a také zákaz vás na pokoj 181 pustit," pokrčila na mě mírně rameny.
"Jak to myslíte, že máte zákaz? Já za ním musím jít, pusťte mě tam," zkusil jsem to jemně. Sestřička zakroutila hlavou.
"Je mi líto, mám to nakázáno od rodinného příslušníka."
Nervózně jsem přešlapoval na místě. Do očí se mi draly nové slzy. Uprostřed noci jsem myslel, že mi už žádné nezbyly, ale asi jsem se mýlil.
"A rodinný příslušník… teda jeho matka je kde? Chci s ní mluvit!" řekl jsem hlasitě a sestřička mě prstem na svých rtech utišila.
"Měl byste jít domů, odpočinout si a to s vaším přístupem vyřídit jindy," poradila mi, "vypadáte, že jste čekal celou noc."
Po chvilce přemýšlení, nad tím, co udělám, jsem se vrátil k ní.
"Podívejte," vydechl jsem a opřel se rukama o pult, za kterým seděla. Podíval jsem se jí do očí a znovu začal vysvětlovat: "Potřebuju se dostat na ten pokoj. Jsem mu blíž, než nějaký jeho rodinný příslušník. Musím být s ním."
"Já to všechno chápu, ale dovnitř prostě nemůžete. Teď mě omluvte, musím pokračovat v práci."
"Do prdele!" zašeptal jsem pro sebe a vyrazil ke schodišti.

I přes to, že se mě sestřička z recepce snažila zastavit, jsem utíkal nahoru. Najednou jsem měl plno energie. Věděl jsem, že když Tommy uvidí, že přišel ten, koho u sebe chce - ne jeho matka, odvolá ten zákaz. Nebo donutí Dianu ten zákaz odvolat, protože ho sama zařídila.
"Okamžitě se zastavte, nebo zavolám policii!" vyhrožovala. Zaběhl jsem do chodby pro personál a ztišil se. Sledoval jsem, jak proběhla okolo mě a vzala to do další chodby pár metrů ode mě.
Nahlédl jsem na číslo pokoje opodál. Na béžové cedulce stálo tmavým písmem číslo 172.
Naproti přes chodbu naopak 188. Rychle mi docvaklo, že 181 bude blízko.
Rychlým krokem jsem se rozešel chodbou k pokojům.
"187, 186, 185…" říkal jsem si číslo od každého pokoje, co minul. U Tommyho pokoje jsem se zastavil, než jsem vešel, protože jako jediný měl otevřené dveře a odhrnuté žaluzie od okýnka do chodby.
Zevnitř se ozývaly hlasy. Jeden zněl tiše a druhý patřil jasně Tommyho mamce.

"Už to o mně ví?" zeptal se chraplavě. Přitiskl jsem se ke zdi mezi oknem a otevřenými dveřmi. Opět jsem odposlouchával.
"Řekla jsem mu to," popotáhla Diana, "Bůh asi udělal chybu, ale ta se brzy napraví. Ty se uzdravíš."
Tommy ignoroval její poznámky o Bohu, ale na chvíli se odmlčel. Udělal jsem krok do jeho pokoje, ale vrátil jsem se zpátky ke zdi hned, jak jejich rozhovor pokračoval.
"Je naštvaný?"
"Když se to dozvěděl, začal se chovat hrubě, zle a nevychovaně. Neřeknu ani slovo na pár sprostých výrazů- každý je říká, dokonce i já, ale to děcko rozházelo půlku nemocnice. Při tom ho ještě vyváděla ochranka. Vždycky je jen na škodu," povzdechla si. Protočil jsem oči a na jazyku už se mi objevilo pár vět, které bych jí hrozně rád řekl.
"Vysvětlil bych mu to, ale bojím se. Určitě je naštvaný, ale já ho nechci ztratit," postěžoval si Tommy a zakašlal. Sklopil jsem pohled.
"Nemusíš mu nic vysvětlovat, zlato. On sem nepřijde," vysvětlovala mu. Nakrčil jsem obočí.
"Proč?"
Na konci chodby jsem zaslechl zvuk. Zpozorněl jsem, ale pořád poslouchal.
"No, no…" zamyslela se Diana, "víš, jak to říct. Když se o tvé nemoci dozvěděl, řekl, že už s tebou nechce mít nic společného a ať na něj nečekáš. Prý s tebou už nehodlá ztrácet čas."
Podivil jsem se a tiše to komentoval: "Bullshit." Proč si to vymýšlela? Sama věděla, že bych to nikdy nemohl říct. Doufal jsem, že jí to Tommy nesežere.
"T-to by neřekl," špitl zklamaně. Dia si nespokojeně mlaskla a pokračovala v přesvědčování.
"Překvapilo mě to, stejně jako to teď překvapuje tebe. Nechtěla jsem ti to říkat, abych ti nepřitěžovala, ale musela jsem. Jel rovnou za tou svojí dívkou, Melanie, myslím. Nebylo to od něj vůbec správné. Měli byste se spolu přestat vídat, stejně na tebe nemá dobrý vliv."
Mě zase překvapilo to, jak věděla o Melanie. Zrovna, když jsem chtěl vejít dovnitř a všechno to tam utnout se za mnou ozval cizí hlas.
"Pane, pokud vím, tam nemůžete. Půjdete teď se mnou," chytil mě za loket dvoumetrový stokilový chlap a táhl mě pryč.
Poslední slova, co jsem zaslechl z pokoje, byla: "… věřím ti to, mami."

__
WOAH WOAH MAN
Omlouvám se, že trochu nestíhám, ale teď jsem měla ve škole trochu náročný week a na chvíli jsem měla malý blok, ale už zase jedeme :D
OBRÁZEK ADAMA (AKA PROFESIONÁLNÍ PUNK EDIT)
AŤ MÁTE NĚJAKOU PŘEDSTAVU
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 2. dubna 2016 v 20:24 | Reagovat

Měl tam vrazit a vykopnout tu mrchu z okna...

2 lenočka lenočka | 3. dubna 2016 v 10:09 | Reagovat

Mrcha jedna hnusná.Dúfam,že sa to medzi nimi rýchlo vysvetlí ;-)  :-)

3 Haidy Haidy | 3. dubna 2016 v 10:13 | Reagovat

No ne, tak Tommyho matka je tedy pěkná mrcha.
Tommyho je mi vážně moc líto...
Ta poslední vět byla krutá. Doufám,  že se Adam bude pokoušet dál, aby se s Tommym viděli a všechno si vysvětlili. Však už by bylo na čase.

4 Karin Karin | 4. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

Matka je ale mrcha vůbec ji nevadí že tím Tommymu jen ubližuje. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama