26. Children of Fate

11. listopadu 2015 v 20:58 | Khaleesi |  Children of Fate


*Tommy
"Můžeš mi vysvětlit alespoň jednu věc?" zasupí Adam. Prsty křečovitě sevře volant. Je to poprvé, co za tichou chvíli cesty promluví. Jeho nálada se úplně otočila a místo Daniela je teď naštvaný na mě.
Odpovím mu, že můžu.
"Proč jsi šel zrovna za ním, když jsem ti několikrát říkal, že to není bezpečné?" na sekundu odtrhne oči od vozovky, aby se na mě podíval. Pak se znovu ujme řízení.
"Byl jsem naštvaný a potřeboval jsem si všechno urovnat a-"
Přeruší mě jeho pevný, dominantní hlas: "Tohle není odpověď."
Mlčím. Nemám odvahu něco říct.
"Naprosto chápu, že ses mě potřeboval na chvíli zbavit, ale máš tolik známých - proč zrovna on, když jsem tě varoval?"
"Nevěděl jsem, že je to až tak hrozné, já," na chvíli se odmlčím, abych se mohl nadechnout, "myslel jsem si, že mě od něj chceš jenom odradit."
"Vidíš? To je tvoje chyba. Nevěříš mi, když ti něco říkám. Bral jsi to na lehkou váhu, stejně jako většinu věcí, co jsem ti řekl!" zvýší na mě hlas a já sklopím pohled. Začnu prozkoumávat svoje lesklé kožené boty.
"Chováš se jako moje matka," pípnu. Uslyším hlasitý povzdech.
"Nechovám se jako tvoje matka, protože o ní oba víme svoje a té bych se opravdu nevyrovnal. Já se chovám zodpovědně a mám kontakty jen s lidmi, u kterých vím, co se od nich dá čekat," poučí mě. Samozřejmě, že je dokonalý a já zase ten nezodpovědný.
"Takže je to všechno moje vina?!" podívám se na Adama, který zaujatě hledí před sebe. Jednou rukou sjede na moje stehno a stiskne ho. Pošle mi tím motýlky do břicha a já se radši zadívám ven z okna, abych se na to nemusel tak moc soustředit.
"Samozřejmě, že není, jenom - do prdele, málem ti něco udělal! Nebyl jsem tam dřív, a kdyby se ti něco stalo, zbláznil bych se. Tommy, četl sis ty zprávy a pouštěl ty vzkazy, že?"
"Jo," hlesnu. Kousnu se do spodního rtu.
"Miluju tě," znovu na sobě ucítím jeho pohled, "a ty mi teď slíbíš, že už neutečeš. Hrozně jsem se o tebe bál."
"J-jo, slibuju," odpovím tiše. Chce se mi dodat: taky tě miluju, ale najednou si nejsem jistý tím, jestli si je Adam jistý. Nechci skončit tak, že ho o týden později najdu s jiným chlapem. Myslel jsem si, že jsem si jistý, ale nejsem. Nějaká malá část mně mi pořád tvrdí, že tomu mám dát ještě chvíli.
"Dobře," vydechne a odtáhne ruku. Vrátí ji zpátky na volant a pokračuje: "Teď to nechejme na chvíli být. Mám za chvíli schůzku ohledně Queen a Rock in Rio a takových věcí, chceš, abych ji zrušil?"
"Ne, to," letmo se usměju a zastrkám si pramen vlasů za ucho, "to je v pořádku. Běž, je to tvoje práce."
"Mohl bych zůstat s tebou, kdybys-"
"Ne, Adame, vážně, zvládnu to," ujistím ho. Ujišťuju hlavně sám sebe o tom, že to, co jsem mu právě řekl, nebo spíš neřekl, bylo správné. Není to tak, že bych to tak necítil, jen… nechám tomu trochu času. Jo, jo, to je správné rozhodnutí. Prozatím.
"Jak chceš," řekne chladně. Pokrčí u toho rameny a povolí svůj stisk na volantu. Nejraději bych mu tu ruku vrátil na místo, kde ji měl před chvílí, ale k tomu se neodvážím. Pak by si myslel, že jsem blbec a že nevím, co chci. Ale já vlastně nevím, co chci.

"Pořád bydlím u tebe?" prolomím chvíli ticha. Adam se na mě nechápavě podívá a přikývne: "Neměl bys snad? Jsi můj př-… ehm, nechápu, proč bys u mě neměl bydlet."
Aha, najednou už nejsem jeho přítel…?
"Třeba mě chceš vystěhovat, po tom všem," pokrčím rameny, "nedivil bych se."
"Chyběl jsi mi," vyvrátí můj názor.

*Adam
Právě jsem ti řekl, že tě miluju, Thomasi Ratliffe! Málem jsem umřel, když jsi byl pryč! Proč si pořád myslíš takové neuvěřitelné blbosti? Kdybych tě chtěl vystěhovat, proč bych ti posílal milion vzkazů se stejným zněním - vrať se?
Nerozumím ti. Myslel jsem, že mi teď potvrdíš, že mě taky miluješ, protože to celou dobu tak vypadalo.
Dobře, asi jsem se spletl. Jestli jsi mi teď chtěl oplatit celou tu dobu, co jsem se choval jako blbec, plně se ti to podařilo dvěma slovy, která jsi měl říct, a neřekl.

Zaparkuju před svým domem. Beze slov vyjdu z auta a otevřu Tommymu dveře.
"Díky," vystoupí z auta a s pohledem upřeným do země zamíří k mému domu. Zamknu auto a rozejdu se za ním. Vytáhnu si mobil a zkontroluju nové SMS. V jedné z nich stojí, že se Brian a Roger zpozdili zhruba o půl hodiny, kvůli problému na letišti, ale odvoz tu pro mě bude do pěti minut.
"To je ohledně schůzky?" zeptá se. Takže už by se mě rád zbavil. Prohrábnu si vlasy a už poněkolikáté si povzdechnu.
"Jo, Brian a Roger mají zpoždění, mají nějaký problém, před chvílí přiletěli," odpovím a zabouchnu dveře. Tommy ze sebe skope boty a vypraví se do obýváku.
Podívám se za ním. Měl bych jít za ním? Nebo možná neměl? Chce být sám, asi. Sakra, já nevím, nechce si třeba povídat? Nebo… něco jiného?

Položím si klíče na skříňku vedle dveří a následuju Tommyho.
Sedne si na pohovku. Rukama si zakryje obličej a hlasitě vydechne.
"Jsi v pořádku?" zeptám se. Opřu se zády o stůl a založím si ruce na hrudi.
"Jo, asi jo," promne si spánky, "jen - je toho na mě trochu moc, promiň."
Dojdu si sednout vedle něj a přitáhnu si ho do objetí.
"Už jsi v bezpečí, neboj se," uklidním ho. Začnu mu přejíždět rukou po zádech.
"Nikdy nejsem v bezpečí," namítne.
Nechápavě se na něj podívám a odtáhnu ho od sebe. Podívá se na mě tím nejvíc hlubokým pohledem, jaký jsem u něj kdy viděl. Málo si všímám detailů. Teď nemyslím jeho obličej, který mám prozkoumaný dopodrobna, ale jeho oči, protože přes ně vidím do Tommyho srdce. Nikdy jsem si jich nevšímal tak, jako teď.
"Poslouchej mě," udržuju s ním oční kontakt. Chytím ho za tváře a začnu mu promlouvat do duše: "Nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil. To, co se stalo s Danielem, už se ti nikdy nestane, ano? Já vím, že to muselo být hrozné, na sobě si to nedovedu představit. Ale neudělal ti nic, že?"
"Dal mi pár facek, jinak ne," mírně zakroutí hlavou.
"Ochráním tě. Slibuju ti to. Věříš mi?"
"Mhm," přikývne. Pomalu se nahnu k jeho rtům, a když neprotestuje, otřu ty své o jeho.
"A-Adame," kousne mě do rtu a hned ho zase pustí. Když se oba chystáme k pořádnému polibku, ode dveří se ozve zvuk zvonku. Sakra!

"Promiň," pohladím Tommyho po tváři a on se odsune nejmíň metr ode mě, "měj se. Kdybys cokoliv potřeboval, jsem na mobilu."
"Jo," odsekne. To bych musel mít alespoň jednou štěstí, aby se něco nepokazilo. Asi jsem si svůj podíl štěstí vybral v kariéře, ale ne v soukromém životě. Naposled mu věnuju krátký pohled, pak se vytratím na cestě ke dveřím. Zrovna teď mě mrzí, že musím odjet, ale práce je práce. Ta nepočká.

*Tommy
Na co si stěžuju? Sám jsem ho poslal, aby tam šel. Chtěl zůstat se mnou, ale já ho poslal pryč, tak co mi vadí?
Ohlédnu se za Adamem. Skousnu si spodní ret. Vím, že bych neměl, ale taky vím, že mi něco chybí. Zavřu oči a pořádně se nadechnu, než vystartuju za ním. Doufám, že ho ještě stihnu.
"Adame?!" zavolám za ním. Zastavím ho přesně ve dveřích.
"Ano?" otočí se na mě. Bezmyšlenkovitě ho chytím za paži, krytou koženou bundou a donutím ho, aby se ke mně naklonil. Přitisknu své rty na jeho, zavřu oči a druhou rukou si ho přidržím za tvář. Překvapil jsem ho. Ucítím na svých rtech, že se usmál. Držím ho blízko, co nejdéle to jde. Spíš, dokud oba nepotřebujeme dýchat.
"Tommy, já tě opravdu-" Zase mi chceš říct, že mě miluješ. A kdybys jenom tušil, jak já miluju tebe!
Pohotově mu přiložím prst na rty a připomenu mu: "Odvoz."
"Zapomněl jsem, promiň, měj se," znovu použije svůj chladný tón a odejde. Asi jsem ho zase naštval - určitě jsem ho naštval.
Vrátím se do obýváku. Bezva, teď mi odjel a kdo ví, kdy se vrátí.
Líně sjedu na pohovku a zapnu si televizi. Venku se ozve zvuk deště, klepajícího na okna.
"Hm, hezký, před chvílí bylo jasno," postěžuju si nahlas. Ty náhlé změny počasí jsou stejné, jako moje nálada. Nahoru, dolů, jako na houpačce.
Vytáhnu si z kapsy mobil a projdu všechny sociální sítě. Fanoušci mi tweetují, jak jim chybím a jak je to dlouho, co mě naposled viděli vystupovat živě. No jo, kdybych vám tak mohl všem říct, co všechno se od doby, co jste mě viděli naposled, stalo.
Tweetnu Adamovi, že se mi líbí Ghost Town, že je to dobrá písnička a že ji nemůžu dostat z hlavy. Z hlavy přitom nemůžu dostat hlavně jejího zpěváka.
Okamžitě mi na to začnou přicházet odpovědi: "Už se vezměte." "Cítím Adommy!" Nebo "Adommy je zpátky."
Fanoušci jsou dost rychlí.

Proklikám se až ke kontaktům a vytočím číslo Ashley. Přiložím si mobil k uchu a ztlumím pořad v televizi. Etta přiběhne ke gauči a lehne si na moje nohy.
"Ano?"
"Ahoj Ash," pozdravím. Myslím, že mě pozná.
"Tommy? To jsi ty? Dala bych ruku do ohně za to, že jsem ještě nějakou dobu dozadu měla tvoje číslo. Měnil sis ho?" Poznala mě.
"Jo, to jsem já. Ulož si tohle, je to na dlouhé povídání. Máš nějakou práci?" natáhnu se k Ettě a poškrábu ji za ušima.
"Dlouhé povídání? Zníš, jako bys měl starosti. Máš?" odpoví mi otázkami.
"Jo, trochu," uznám, "máš práci? Myslím, nebudu tě rušit, jestli máš."
"Jsem naprosto volná. Od tour jsem si odpočala až moc. Zaměstnej mě, T-Bone!" rozradostní se. Usměju se už jen proto, že i přes mobil vidím, jak se usmívá taky.
"Ashley Trashley," použiju její starou přezdívku, "máš chuť si popovídat se starým, osamělým přítelem?"
"Samozřejmě," odsouhlasí, "a Trashley si odpusť."
"Mohla bys přijet?" prohrábnu si své odrůstající vlasy a upravím je do přijatelné podoby. Měl bych si je znovu nechat zesvětlit.
"Mohla bych přijet," na chvilku se odmlčí, než pokračuje: "Jo, a Tommy? Donesla se ke mně fáma, žeprej se teď s Adamem k sobě nějak máte. Takže se mám stavit rovnou u něj, počítám."
"Co ty se nedozvíš," zakroutím hlavou, jakoby mě mohla vidět.
"Takže jste zase spolu!" zachichotá se jako puberťačka.
Typická zvědavá ženská.
Uvědomím si, že spolu vlastně oficiálně nejsme. On si myslí, že ho nemiluju, nebo je přinejmenším naštvaný.
"Možná jsme. Potřeboval bych nějakou ženskou radu," uznám.
"Možná jste? Tommy! Přece nemůžeš říct možná, když by to mělo být určitě! S čím chceš poradit? Copak já jsem gay, abych rozuměla těm vašim řečičkám?"
"Já ho nepotřebuju balit, Ashley. Já jenom…"
"Mlč, už mlč. Tohle nehodlám poslouchat. Jsem tvoje kamarádka, znám tě tolik let, takže poznám, když tě něco opravdu tíží. Do hodiny jsem tam, čekej na mě," zarazí mě. Než stihnu poděkovat, vypne mi hovor.
Na obrátku mi přijde SMSka od Adama: Když ti to nemůžu říct, napíšu ti to. Miluju tě, babe xx

___
Vrrr.
Můžu poprosit ty, kteří jedou do Vídně, aby mi napsali do komentářů, že jedou? Chtěla bych takové menší sčítání lidu, co čtou ChoF:D (Jako ne tam, ale tady v komentech)
(A zanechte taky ohlas, btw) (A průběžně si vymýšlejte otázky na character ask - pokud nějaké máte, položte je do komentů)
Děkuju za 5 komentů u minulého dílu.
A omluvte chyby.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 cholet cholet | 11. listopadu 2015 v 21:16 | Reagovat

Já bych jela ale nevím jak se tam dostanu :D jinak díl super :)

2 ZIMKA ZIMKA | 11. listopadu 2015 v 21:21 | Reagovat

HSGBWWHEHSJJSSBANNDMUWISMSMCMSLSOSNSKAMDNASSNBDNDJSUWJD

3 Ellie Ellie | 11. listopadu 2015 v 23:37 | Reagovat

Jela bych strašně ráda, ale bohužel nemůžu. :-x Pane Bože mezi nimi se to vždycky musí nějak zkomplikovat. Tommy, už mu to konečně řekni! :-P

4 lenočka lenočka | 12. listopadu 2015 v 13:10 | Reagovat

Čo sa týka tejto časti sa mi obaja zdajú byť dosť ustráchaný ohladne svojich  citiv. :-? No hlavne,že sú už nejakým tym spôsobom spolu ;-) A čo sa týka Viedne, mám v pláne tam ísť aj so svojou sexy priateľkou Nat. :-D  :-)

5 Karin Karin | 12. listopadu 2015 v 20:06 | Reagovat

Ty dva až se na něčem shodnou to bude zázrak. :D  :-)

6 Khaleesi Khaleesi | Web | 23. ledna 2016 v 14:15 | Reagovat

[1]: Děkuju až po pár měsících, ale stejně děkuju :D

[2]: I MISS YOU.

[3]: [4]: [5]: Tady budu reagovat jenom jednou odpovědí - máte pravdu :D Vždycky se to komplikuje, oba jsou tak nějak nejistí.

DĚKUJU VŠEM

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama