24. Children of Fate

25. října 2015 v 1:34 | Khaleesi |  Children of Fate

*Tommy
Probudím se na Danielově posteli, posadím se a protřu si oči. Sedmý den od mého odchodu a já pořád nemám na to si zapnout mobil, abych zjistil, jestli se o mě Adam zajímá.
Měl bych se vrátit, myslím, že jsem v tom Adama nechal už dost dlouho. I když - on mě v tom nechával několik let. Jsem sám na sebe naštvaný za to, že k němu mám tolik soucitu. Ať si to pěkně vypije, hraje si se mnou, a když mu najednou bleskne v hlavě, prostě v řeči jen tak prohodí, že mě miluje. Asi si myslí, že mu na to skočím.
Týden bez něj mi dodal trochu víc odvahy, sebevědomí a hlavně dost času na urovnání si svých myšlenek v hlavě. Doufám, že se mi tahle pomyslná zeď, kterou jsem si vybudoval, nezboří hned, co uslyším jeho hlas. Vsadím se, že všechno bude jako předtím - bude na mě drzý, bude mě obviňovat ze všeho, z čeho jen jde a zase bude dělat, že nikdy nic nebylo. Ale co si od něj vlastně slibuju? Tohle je prostě Adam. Je to pořád ten člověk, kterého bezhlavě miluju.

Z kuchyně uslyším hlasité: "Dobré ráno!"
Neubráním se mírnému pousmání a odpovím tou samou frází.
"Chtěl jsem ti dělat snídani, blonde, ale myslím, že ti oběd bude stačit," přijde si stoupnout do dveří mojí dočasné ložnice a opře se o futra, "čtvrt na jednu, nemáš zač."
"Proč jsi mě nevzbudil? Mohl jsem ti pomoct!" nakrčím obočí a Daniel se zasměje.
"A proč bych to dělal? Líbilo se mi se na tebe dívat," hravě na mě mrkne a já překvapeně otevřu pusu.
"Ty ses na mě díval, když jsem spal?"
Přikývne.
"Proboha, Danieli Sebastiane Reyi, co to sakra?!" taky se zasměju a hodím po něm jeden z menších polštářů, který vyhrabu někde pod sebou.
Pohotově ho chytí, hodí mi ho zpátky a pobaveně mě napomene: "Uklidni se, jo? Nejsem úchyl, jen jsi hezký chlap."
"Jo, jasně," protočím očima. Zakroutí hlavou a odejde zpátky do kuchyně.

S Danielem jsme se za ten týden sblížili o něco víc. Vysvětlil jsem mu, že líbat se nebudeme a to, že jsme to dělali předtím, byla z mé strany jen zkouška. Vypadal zklamaně, ale pochopil to. Řekl jsem mu i o tom, co se stalo mezi mnou a Adamem. Tedy, většinu toho. Vynechal jsem tu část, kdy jsme se spolu vyspali a mě bolel zadek ještě dva dny po té.
Daniel mi řekl svůj názor na věc, když jsem za ním před týdnem přišel, pomohl mi víc, než jsem čekal.
Nevím, jestli jsem potřebovat přímo pomoc, spíš jsem si potřeboval popovídat s někým, kdo mi zrovna nezamotá hlavu.
Nedostalo se mi ale vysvětlení té scény co udělal, když mě vezl k Liz. Když jsem k tomu odbočil v konverzaci, vždycky se vyhnul odpovědi. Zamlouval to, nebo rovnou přeskočil celé téma.

Podívám se do okna. Obloha má jasně modrou barvu, pluje na ní pár mraků a světlo ze slunce, momentálně schovaným za jedním z nich mi jasně svítí do pokoje.
Po pár vteřinách zase přichází myšlenky na Adama. Ať myslím na cokoliv, prostě mi vždycky dojde, že se před ním schovávám a on mě nehledá. Nebo možná hledá…
Tak dost, musím se přemoct a zjistit alespoň to, jestli mi volal, nebo psal.

Podám si mobil a zapnu ho. Naskočí mi na něm tabulka na PIN kód, vyplním ho a chvíli počkám, než se načte systém.
Postupně mi do lišty na upozornění naskočí asi třicet nepřijatých hovorů, okolo patnácti vzkazů a deset zpráv.
Všechny jsou od Adama.

Divoce se mi rozbuší srdce. Sakra, nemám koule ani na to, abych si to přehrál nebo přečetl, natož tak, abych mu zavolal zpátky.
Prohrábnu si vlasy a přečtu si první ze zpráv: "Vrať se, Thomasi. Adam."
Uf, to nebylo tak hrozné.
"Tommy Joe, no tak, nedělej mi to. Prosím, přijď zpátky xx"
"Omlouvám se, dobře? xx"
"Tommy, moc se omlouvám, sakra, je skoro půlnoc, mám strach."
"Já to myslel vážně, kdekoliv jsi, potřebuju, abys byl tady. Jestli pro tebe mám přijet, napiš."
"Babe, prosím. Už jsi mě trápil dost. Já vím, že jsi dospělý chlap, ale musíš mě pochopit. Alespoň mi zavolej a hlavně nedělej blbosti. A, xx"
"Babe," zopakuju si a skousnu si spodní ret. Zase cítím ty motýly v břiše, kterých se chci zbavit.

Všech šest zpráv je z jednoho dne.Povzdechnu si a zkusím uklidnit své třesoucí se ruce.
"Dobře, omlouvám se, řekl jsem ti babe, to se ti ode mě asi moc nezamlouvá. Už přijdeš?"
"Nejsi tu celou noc, už stačilo. Osm ráno, Tommy, prosím. Mám o tebe strach. Xx"
Přestanu číst zprávy a přejdu na vzkazy. Kliknu na jeden z nich.
"Tommy, prosím, už se mi ozvi. Nechtěl jsem ti ublížit, vážně. To, co jsem ti řekl, jsem myslel naprosto vážně. Mám strach. O tebe. Zavolej mi, kdykoliv. Vlastně, hned po tom, co si tohle pustíš."
Další z nich je ze dne po tom, nemám sílu a nervy na to si pustit všechny:
"Přestává to být sranda, celý den jsem objížděl tvé známé a ptal se jich, jestli tě neviděli. Jel jsem až za město za Ashley, ta o tobě taky neví. Nasedl jsem do auta v sedm ráno a vyšel z něj večer v deset, abych do jedenácti odzpíval songy na promo koncertu. Jsem tak unavený. Nemyslím tím to, že jsem musel být celý den pryč, na to si časem zvykne každý. Ale myslím na tebe. Vím, že se opakuju v každé zprávě a v každém vzkazu, ale už se vrať. Všechno ti to vynahradím, spravím všechny ty chvíle, kdy jsem se choval jako naprostý kokot… Alespoň mi zavolej."
Seberu odvahu a pustím další dva vzkazy z dalšího dvou dní. Vypadá to, že týden beze mě ho pěkně skolil. Ale čím víc toho slyším, tím víc mě bolí to, jak zoufale zní.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Pustím si poslední z nich, pak mi tu ještě zbývá pár zpráv.
"Šest dní, to nemyslíš vážně. Já vím, že jsem blbec, debil a kdovíco ještě. Až se vrátíš, pohádám se s tebou do krve, protože tě za tohle momentálně nenávidím. Alespoň se snažím tě za to nenávidět. Mám chuť ti dát přinejmenším pořádnou facku, aby sis uvědomil, co tu prožívám, ale to se nestane, protože to bych nikdy neudělal.
Kurva, Tommy Joe Ratliffe, já tě miluju. Miluju tě a hodlám ti to teď říkat pořád, protože jsem propásl tolik času. Jsem arogantní, povrchní, egoistický, sobecký idiot a neberu ohledy na nikoho jiného, než na sebe. Slyšel jsem to nespočetněkrát a vím, že mi to řekneš taky. A klidně mi můžeš vrazit, za všechno, protože na to máš naprosté právo, na rozdíl ode mě. Nedivím se, že jsi odešel, ale potřebuju tě zpátky. A taky vím, že to není jen o tom, co chci a potřebuju já, ale taky o tom, jestli to takhle chceš ty, ale já tě prosím, prosím tě, aby ses vrátil. Mám strach, rozumíš? Nebereš mi ani mobil, nikdo o tobě nic neví, já-"
vzkaz přeruší trhaný povzdech, tohle jsem slyšel naposled, když ho něco donutilo plakat, "miluju tě."

Pak se z mobilu ozve pípání, jakože vzkaz skončil. Miluje mě.
Vstanu z postele a hodím na sebe oblečení, které mám pohozené už několik dní na skříňce vedle postele. Do kapsy si zastrčím mobil.
Koupelnu proletím jako stíhačka, vyčistím si zuby a upravím vlasy, než se znovu přesunu do ložnice, abych si vzal do kapsy mobil. Nic jsem tu celou dobu neměl, takže mi Daniel musel všechno půjčit.
"Danieli?" zavolám na něj po chvíli vzpamatovávání se z celé situace.
"Potřebuješ něco?" zeptá se vlídně. Vejdu za ním do kuchyně a nepatrně se usměju. Odvrátí pohled od jeho práce na stole, u kterého sedí a podívá se na mě.
"Dneska už tu s tebou nebudu, ale děkuju za to, že jsi mi pomohl a.." nenápadně se rozhlédnu okolo, "a za to, že jsi mě tu ubytoval."
Cítím se celkově nějak šťastnější a zároveň se cítím tak špatně, protože jsem Adamovi teď udělal hodně velký naschvál.
"Odcházíš?" zvážní.
"Jo, víš, měl bych se vrátit, ale opravdu děkuju za pomoc."
"Vracíš se za Adamem?" nakrčí obočí a vstane od stolu. Odstoupím o krok dál.
"No?" nechápu.
"Počkej, víš, jak to funguje, ne?" nasadí autoritativní hlas a přiblíží se ke mně. Opět uhnu o pár kroků, tentokrát ale zády narazím na kuchyňskou linku. Podívám se mu do očí.
"C-co by mělo fungovat?"
"Jsi hloupý," nespokojeně si mlaskne, "přece něco za něco."
"Dlužím ti to, samozřejmě, máš to u mě," kývnu hlavou a uhnu pohledem. Chci odejít, ale Daniel mi zatarasí cestu pryč.
"Ne tak rychle. Ty," prst mi zabodne do hrudě a já nasucho polknu, "mi to dlužíš."
"A já si svou odměnu za mou laskavost chci vybrat teď," pokračuje.
"T-tak co chceš?" vyhrknu ze sebe potichu, když přiblíží obličej k mému.
"Ty to moc dobře víc, Tommy. Co může chtít gay od gaye?"
"Myslíš..."
"Takže si to odbyješ hned. Nejsi hloupý, víš, co to obnáší," zavrčí a trochu mě odtáhne od kuchyňské linky. Položí své ruce na můj zadek a majetnicky ho stiskne.
"D-Danieli, tohle, nemyslím že…"
"Ale já se tě neptal, ty malá děvko!" jednou rukou mě chytí pod bradou a natočí mou hlavu na sebe.
Moje srdce znovu buší jako o závod a můj žaludek se svírá strachem. Potí se mi ruce a špatně se mí dýchá. Jestli teď dostanu jeden z těch záchvatů, můžu počítat jenom s tím, že mě znásilní a já se pak ani nenadechnu.
Oběma rukama se zapřu o něj a vší silou ho od sebe odstrčím. Bohužel, Daniel se nedá odstrčit tak lehce, jako Adam.
Místo toho, aby se mi uvolnila cesta, mě tentokrát chytí pod krkem. Zalapám po dechu.
"Vážně sis myslel, že mi na tobě záleží?!" v jeho tváři panuje povýšený výraz. Chytím jeho ruku do svých a tlačím na ni, aby jeho zápěstí povolilo. Drží mě na špičkách.
"Nezajímáš mě. Nezajímá mě ani hovno o tobě, jsi pro mě totální nula. Pamatuješ na ten klub? Věděl jsem, kdo je Adam. Taky jsem věděl, kdo jsi ty a náramně ses mi hodil. Nevypadáš, že by ti brzo mělo být třicet čtyři. Vypadáš tak na dvacet a naivní jsi jako pětiletý. Chápu, co na tobě ten Adam vidí. Může si s tebou dělat, cokoliv chce, protože mu všechno věříš, stejně, jako jsi věřil mně," trochu povolí můj krk a já se rychle nadechnu, než pokračuje ve svém proslovu, "víš, kdysi jsem se do něj zamiloval. Potkali jsme se ve Španělsku. Šukal se mnou několikrát a pak… pak odešel za jiným. Bolelo to. A teď chci, aby taky věděl, jak to bolí, když mu někdo odejde s jiným."
Pustí můj krk a mně zradí nohy, takže se musím o něco opřít, abych to rozdýchal.
"Danieli, nech mě odejít," zasípu potichu.
"Odejít?" zasměje se. "Ani náhodou, tentokrát si užiju já."
"Jsi šílený úchyl," pokusím se od něj utéct, ale marně. Zastaví mě trhnutím za paži a těsně u mé tváře zašeptá: "Ne, tohle je špatně." Pak mi vrazí přes obličej ránu, pravděpodobně pěstí. Neočekávám to, takže se okamžitě skácím na zem.
"Nemáš kam utéct, Tommy. Uděláš to, co musíš. A pak řekneš Adamovi, že jsi to dělal dobrovolně, protože si stejně neuvěří, že bych ti něco udělal," otočí se ke mně zády a povídá si směrem do okna, u kterého zatahuje závěsy.
Využiju příležitosti, vytáhnu z kapsy mobil a v rychlosti napíšu do kontaktů jméno Adam. Stihnu mu ještě zapnout hovor a schovat si mobil do kapsy, než se ke mně Daniel vrátí zpátky.
Silou mě vytáhne na nohy.
"Dneska tě to bude bolet ještě víc, než tě bolela ta facka, o to se postarám," tvrdě stiskne mou ruku.
Spoléhám na tebe, Adame.
_____
AHOJ
Jak bylo? :--))
Co vy na Daniela? :--)) Chlap do nepohody, co?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 25. října 2015 v 7:37 | Reagovat

Ze začátku jsem Daniela chtěla chválit, ale je to debil. O_O Ty zprávy od Adama byly strašně sladký, já div nebrečela. Asi nějaká sentimentální nálada. :-D Rychle další díl prosím :-)

2 Karin Karin | 25. října 2015 v 20:46 | Reagovat

Já věděla že Daniel něco vyvede doufám že Adam přijde brzo. O_O  [:tired:]

3 lenočka lenočka | 26. října 2015 v 19:36 | Reagovat

OMG! Dúfam,že mu to sprosté hovädo neublíži O_O Adam by to mal čo najrýchlejšie zodvihnúť a upalovať za ním.A poriadne Danielovi dať cez tu jeho úchylackú držku.Určite sa budem tešiť ako vždy na ďaľšiu kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama