20. Children of Fate

18. srpna 2015 v 11:16 | Khaleesi |  Children of Fate

"Kdo je tam?" tlumeně vykřikne Liz za dveřmi a já si otráveně povzdechnu.
"Tak můžu dovnitř?" zeptám se. Můj strach poháněl i výtah, aby jel rychleji. To už tady u Liz je bezpečněji, než s Danielem v autě.
Pokud mě zrovna nehodlá aktivně zapojit do otcovských povinností.

Dveře se otevřou a já okamžitě dostanu milé uvítání: "No, to je dost, že ses vůbec dostavil."
Po tomhle mám chuť to otočit, nechat děti dětmi a utéct. Normálně, na letadlo a ze země.
Vstoupím dovnitř a rozhlédnu se. Byt vypadá pořád stejně, až na nějakou tu společnou fotku, co jsme tu tak symbolicky měli pověšenou. Aby se neřeklo, paní domu je všechny sundala.
"Roztrhalas je alespoň?" neodpustím si rýpavou otázku.
"A spálila," falešně se usměje a natlačí mě do chodby, co vede do zbylých místností. Z jedné z nich se ozývá další ženský hlas.
"Doufám, že víš, co jsi udělal, Tommy!"
"Však tebe humor přejde, ty vtipálku s fotkama," za rameno mě dotlačí až do jídelny. U stolu spořádaně sedí moje matka a hraje si na slušnou. Pije šálek tmavé tekutiny, kafe.
"Vím to moc dobře, mami, neměj strach," zakroutím mírně hlavou a odsunu si židli. Sednu si na ni.
"Nedostanu ani kafe?" zkusím to trochu přátelsky, načež mi do obličeje jako facka přistane odpověď: "Tobě bych už nedala ani prázdný hrnek."
Tak jo, tohle nepůjde, Liz.

Obě mé společnice se posadí vedle mě, každá na jednu stranu. Já sice uhýbám z židle, jako bych se připravoval na případnou evakuaci, ale to je nijak nevyvádí z míry.
"V kolikátém jsi měsíci?"
"Čtvrtý," odpoví Liz a sáhne si na svoje, teď už větší břicho. Nasucho polknu.
Obě se na sebe nenápadně usmějí a Dia si kopne jako první. Starší má přednost.
"Tak, synku. Teď se hezky budeš starat."
"Já vím," přikývnu směrem k matce a otočím se k Liz, přivřu oči a naznačím jí: "pokud je to vůbec moje."
Přece bych si pamatoval, kdybych s ní spal… Naposled to bylo před tím, než mě vyhodila. A to určitě není čtyři měsíce.
"Ty hajzle!" natáhne ruku a vlepí mi pořádnou facku přes levou tvář. Zatnu zuby a promnu si tvář dlaní, tohle jsem nečekal.
"Co si jako myslíš, že jsem?!" zaječí.
"Tohle jsi přehnal, Thomasi," zkonstatuje Diana jemně.
"Jsem Tommy," opravím ji a znovu se podívám na svou rozzuřenou bývalou přítelkyni, která už vztekle vstala od stolu a nezapomněla do něj třísknout rukama, "a ty jsi děvka."
"Jak to můžeš říct o svojí přítelkyni?!" vyjede na mě už i matka.
Mlčím. Dívají se na mě jako bohyně zla, pomsty a kdoví čeho ještě. Jde na nich vidět, že by mě nejraději rozsápaly na kousky.
"Protože je!" ohradím se po chvíli.
"Já jsem děvka?! A co jsi ty, když si necháváš šukat prdel od toho tvýho Adama, co?! To je proti křesťanství!"
"Na rozdíl od tebe, já se svým manažerem nespím, a když dovolíš, prdel si šukat nenechám. Třeba šukám já jeho, co ty víš," mrknu na ni povýšeně. Vypadá, že vybuchne jako sopka. Nesmím se nechat shodit.

"Liz má pravdu, tohle je proti všemu, proti přírodě! Thomasi, byl jsi stvořený pro to, abys byl se ženou, chránil ji, bojoval za ni a staral se o ni! Ne, aby ses ty vydával za ženu! Navíc, muži by měli zůstat neposkvrnění. Tedy, jejich zadní partie," začne mi promlouvat do duše Dia.
"Nejsem stvořený na to, abych se staral o ni! Budu se starat o ženu, jedině o svoji dceru, pokud někdy nějakou budu mít! Já sám se za žádnou ženu nevydávám! Je to něco jako bisexuál, ale ne žena," ohradím se.
"Thomasi, jak jsem s tebou vůbec mohla být?! Vždyť ten Lambert ti úplně vymyl mozek! Teď už dokonce i přemýšlíš jako buzna! S tebou mám vychovávat dítě?!" zoufale se podívá na moji matku.
"No, budeš muset, Liz," povzdechne si, s takovým tím podtónem: ale taky z toho nejsem nadšená.
"Cože?" vydechne Liz a znovu se posadí ke stolu. Já jen potichu přihlížím, co se děje.
"Tommy by se měl přestěhovat k tobě. Je to otec."
"Ani náhodou!" vyhrknu, zároveň s Liz. Alespoň v něčem se shodnem.
"Ale vždyť…" zamává rukama okolo sebe, jakoby chytala správná slova ve vzduchu, "vždyť mě mlátil! A křičel na mě! A sápal se po mně, když byl na mol a.. pak mi udělal dítě, které teď nechce!"
"Je to otec tvého dítěte?" zeptá se důrazně Dia a Liz přikývne.
"Samozřejmě, že je! Ale byla bych radši, kdyby nebyl," zasupí.
"Nevěřím ti," zabrblám si pro sebe. Naštěstí mě nikdo neslyší.
"V tom případě, pokud chceš, aby se o tebe postaral, musí být s tebou. Nikdy nevíš, na co by ho ten Lambert mohl navádět," kývne mým směrem matka a já se chytím za čelo.
Proboha, za všechno může Adam, jasně.

"Vždyť mi může dávat peníze," nabídne najednou Liz, "budu chránit jeho dítě před médii a on mi bude dávat dost na to, abych měla pro dítě i pro sebe."
"A z čeho asi?! O všechno jsi mě obrala!" namítnu. Přeruší mě dotek na mém rameni.
"Liz má pravdu, Tommy. Budeš jí platit, protože nechce, abys s ní bydlel. Nevěděla jsem, že jsi k ní byl až tak hrubý. Vynahradíš jí to tím, že se o ni postaráš, jak se sluší a patří," nařídí mi matka.
"Víš co? Liz má vždycky pravdu, že?" odeženu její ruku od svého ramene a vstanu k odchodu.
"Protože Liz je dcera, kterou sis vysnila! Je dokonalá, že? Přesně podle tvých představ! Chodí do kostela, hraje si na to, jak je svatá, rozumíte si ohledně mě a Adama, obě řídíte můj život tak, abych neměl jiné východisko, než udělat, co chcete a hlavně mě obě chcete zničit!"
Tohle já nejsem a nikdy nebudu, proto by ses s tím měla smířit," pokračuju a křečovitě u toho svírám opěrku židle, "a to sakra rychle. Nebyla jsi to ty, kdo mě vždycky držel při tom, abych byl s rodinou, protože jsou to moji nejbližší, vždycky mě podrží a vždycky se k nim můžu vrátit? Já jsem tvůj syn a ty držíš s touhle.." odmlčím se a pokynu rukou směrem k Liz.
"To není-" snaží se mě přerušit, ale marně.
"Ale děkuju ti za jednu věc. Podle těch tvých zákonů rodiny, nebo co to je, je moje rodina jeden jediný člověk a my všichni víme, kdo to je. A já to poznal, právě díky tobě.
Přišel jsem sem v klidu, s tím, že se na něčem domluvíme, ale očividně to nejde. Přeju pěkný zbytek dne, dámy, poroučím se," s těmito slovy se otočím na patě a odejdu ke dveřím do bytu.
"Chci svoje prachy, jinak bude peklo, Thomasi!" zařve za mnou a já zavřu dveře.

Chvíli držím kliku z vnější strany a snažím se pořádně nadechnout.
Zavřu oči a chytím se volnou rukou za hruď. Sakra, co to je?
Zatřesu hlavou, abych se toho pocitu zbavil, a malátně se přesunu do výtahu. Všechna tlačítka se mi mlží, takže zmáčknu to, co nejvíc připomíná nulu. Z očí mi po tvářích stékají slzy, samy od sebe. Jedna po druhé mi kapají na triko.
Chytím se kovové tyče ve výtahu a zapřu se o ni. Znovu zavřu oči. Bude to v pohodě, je to jenom anxiety, tohle jsem už měl, to zvládnu…
Po chvíli, co stojím v chodbě bytovky, ztrácím odvahu se pohnout. Prostě se dívám do prázdna a samovolně brečím.
Roztřesenýma rukama vytáhnu mobil a instinktivně vytočím Adamovo číslo.
"Ano, Tommy?" ozve se na druhé straně okamžitě.
"M-myslíš, že bys mohl p-přijet?" vysoukám ze sebe větu a sesunu se dolů po zdi. Zradily mě vlastní nohy.
"Co se stalo?" zhrozí se.
"Já nevím, n-nemůžu dýchat," trhaně se nadechnu.
"Jsi u Liz?"
"Jo," přikývnu mu, jako by mě měl vidět. Zapřu se rukou pod sebou a pokusím se vstát. Podaří se mi to, i když si při tom pořádně narazím loket.
"Hned jsem tam, počkej na mě, vydrž," oznámí mi rychle a zavěsí.
Táhnu sem dolámaného Adama, na kterého bych správně měl být naštvaný, jen proto, že jsem se asi zbláznil. Ale já to nezvládám, tohle všechno!

*Adam
"Chystáš se někam?" zeptá se Matty a opře se o futra. Nasunu se do modrých, roztrhaných riflí a odpovím mu: "Ano, a to hodně rychle."
"Teď? V takovém stavu?" ukáže na mou obvázanou hruď a krvavý šrám na tváři, zakrytý make-upem.
"Já musím jet," odseknu mu a obléknu si triko. Zasyčím při tom bolestí.
"Nemáš náhodou ještě alkohol v krvi? Nebo, nenaboural jsi včera? Adame," chytí mě za paži a zastaví mě v hektickém oblékání, "vzpamatuj se, ty přece nemůžeš nikam jít, nebo jet."
"Matty, nemluv o tom a najdi mi klíče od auta, ano? Prosím tě o to," podívám se mu do očí a on nespokojeně přikývne.
"Nezapomeň, že aut, která bys mohl zničit, máš omezený počet. Vlastně, všech aut," poučí mě.
Začne se mi hrabat v šuplíku, než z něj vytáhne klíče. Přejde ke mně a zasune mi je do dlaně, kterou pak stiskne.
"Alespoň mi řekni, kam jedeš."
"Tommy má nějaký problém, musím za ním," odpovím.
"Tak to ani náhodou!" vytrhne mi klíče od auta z ruky.
"Nedělej blbosti, no tak!"
"Proč by ses k němu měl furt srát? Poradí si, je to chlap. Nebo snad ne?" zamrká nevinně.
"Dělej, dej mi ty klíče," sáhnu po nich, ale on si dá ruce za záda. Usmívá se u toho jako magor.
"Nedám, poradí si."
"Nediskutuj se mnou a vrať mi ty klíče!"
"Nejel náhodou k jeho přítelkyni? Ať si mu pomůže sama, ne?! Ty nejsi jeho přítel, tak proč by ses měl starat?!" rozčílí se.
"Volal mi s tím, že má problémy s dýcháním! On mě potřebuje, alespoň teď, nechápeš?!" zvýším hlas a chytím jeho ruku. Silou mu ji dám před sebe a vezmu si z ní klíče od auta.
"Ale kdybych ti to zavolal já, vysereš se na mě!" vytrhne se mi ze sevření a založí si ruce na prsou.
"O tom se s tebou teď nebudu vybavovat, musím jít," obejdu ho a vyběhnu dolů. S každým mým pohybem se kůže pod obvazy napíná a bolí.
"Počkej! Tak jdu s tebou, já, na rozdíl od tebe, nepil," zařve za mnou Matty a za poloběhu na sebe oblékne triko.
Nevšímám si toho a zaběhnu do garáže. Nasednu do auta na místo spolujezdce. Vedle mě si sedne Matty a já mu podám klíče. Vyjedeme směrem k Liz.

"Stejně mám pravdu, na mě by ses vykašlal, ale pro něj by ses roztrhal," zkonstatuje po chvilce jízdy, mezi tím, co já netrpělivě poklepávám nohou na zem.
"Když to tak moc chceš slyšet, tak jo, souhlasím, udělal bych to tak, jak říkáš," řeknu.
On mě probodne pohledem a pokračuje v jízdě.

***
"Zůstaň tady," poručím Mattymu a vyběhnu z auta. Tommyho nikde nevidím, takže buď zůstal u ní, nebo.. netuším, kde může být, mám z toho strach. Co když mu nedokážu pomoct? Mám volat záchranku?
Rozhlédnu se, pro případ, že by někde byli novináři. Nikde nikdo. Jen na parkovišti stojí šedý Range Rover, připomínající ten Danielův.
Nespokojeně se na něj podívám. Jestli je ten magor v tom autě, přísahám, že ho zabiju, pokud ho uvidím.
Za dveřmi se mihne silueta blonďáka, který se posunuje po zemi, na které sedí.

Okamžitě vrazím do dveří a rozejdu se rychlým krokem za ním.
"Jsem tady, je to v pořádku," padnu na kolena před něj a on se snaží usmát.
Chytí mou paži a stiskne ji.
"Co se stalo?"
Odpovědí mi je to, že zakroutí hlavou, jakože ne.
Co mám sakra dělat, tohle je panický záchvat? O tom jsem četl! Ale vůbec si nepamatuju, jak se toho zbavit. A hlavně, proč se mu blbě dýchá?
"Podívej se na mě," poručím mu. Jeho oříškově hnědé oči se podívají do těch mých.
Jen doufám, že nás tu nikdo nenajde, jak se tu spolu učíme dýchat.
"Dýchej se mnou, dobře? Pomalu, v klidu," zapřu se rukou vedle něj. Druhou mu položím na hruď. Jeho zběsilý tep mi doslova bije do dlaně.
"Všechno bude v pořádku," uklidním ho. Zajede mi rukou do vlasů a přitáhne si mě za ně. Donutí mě opřít si čelo o to jeho. Má zavřené oči a pořád mi pevně svírá druhou ruku. Oběma nám lepí obličeje, kvůli slzám, které mu stékají po růžových tvářích.

"Správně," zašeptám, když ucítím pod svou rukou, jak se jeho dech dostává do normálu.
"Promiň," promluví potichu. Pustí moje vlasy a já se odtáhnu. Vstanu a podám mu ruku, aby vstal taky.
"Omlouváš se? Za co?" zvednu ho na nohy.
"Volal jsem ti, měl jsem si pomoct sám. Tebe musí extrémně bolet hlava, jsi celkově trochu, eh, poškozený, a já tě tu obvolávám kvůli tomu, že mám po dlouhé době anxiety," pokrčí rameny.
"Takže jsem jako neměl jezdit?" nechápavě se na něj podívám.
"Ne, tak jsem to nemyslel," sklopí pohled od země, "sakra, cítím se trapně."
Udělám jeden krok, který nás od sebe dělí a obejmu ho.
Kousnu se do rtu, když mi obmotá ruce okolo pasu a zaboří si svou, teď už rozcuchanou, blond hlavu do mojí hrudě.
"Tommy, já.."
__
OKAY, oficiálně opět netuším, co dělám.
Dám vám pár rad: Nikdy si po sobě nečtěte příběhy. Zvlášť, pokud občas uděláte chybu, jako já.
Než začnete psát, promyslete si konec povídky, jinak opět dopadnete jako já, totálně bez nápadů.
A hlavně si rozmyslete, kdy se jeden z vašich charakterů rozhoupe a vyjádří své city k tomu druhému, protože
DVACET DÍLŮ BY TO FAKT BÝT NEMĚLO. (Zabte mě
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lenočka lenočka | 18. srpna 2015 v 15:58 | Reagovat

Určite ťa za to nebudeme zabijať. To je dobré , určite niečo vymyslíš,verím ti.Dobre si to napisala. Tato poviedka ma fakt baví,vždy sa teším na nové pokračovanie. A inak Liz je hnusná mrcha. Málo by ju bolo zabiť.Verím v to,že určite to decko nie je jeho. Buď je toho jej managera alebo nejakého toho svätušskárského panbičkára,ktorý chodí do toho kostola sňou. Ale to si len tak domyšlam.Takže pokračuj,pokračuj,pokračuj aj keby to malo byť až do nekonečna :-) :-D .

2 Ellie Ellie | 18. srpna 2015 v 21:12 | Reagovat

Ohoo začíná se to rozjíždět. :-D Chudák Tommy. Větší počet dílů vůbec nevadí hlavně pokračuj. :-)

3 Karin Karin | 18. srpna 2015 v 22:28 | Reagovat

Chudák Tommy ale aspoň se těm ježibabám postavil čím víc dílu tím líp. :D  :-P

4 zima zima | 30. srpna 2015 v 21:19 | Reagovat

JJEJDDJNSNJSJFJMDKDUJSMDUJDJDJDJZDJWNDMKCZWOWKABDDJDJDNSMDJCU

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama