19. Children of Fate

12. srpna 2015 v 15:52 | Khaleesi |  Children of Fate


Prohrábnu si vlasy a z postele se podívám ke dveřím.
Nechápu, co jako čekal. Nepamatuju si nic od doby, co jsem včera nasedl do auta a jel pro Mattyho.
Prohrábnu si vlasy a z postele se podívám ke dveřím. Za nimi je podezřelé ticho.
Sáhnu si na hruď, kterou mi něco nepříjemně stahuje. Pod polštářky svých prstů ucítím nateklou kůži, pokrytou zaschlým krémem, nebo mastí. Dotek mi způsobí bolest v celém těle a já zkřivím tvář bolestí.
Cítím se, jakoby mě přežvýkala kráva. Bolí mě celé tělo, točí se mi hlava a není mi zrovna dvakrát dobře. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

"Adame?" pípne ode dveří nějaký hlas. Z posledních sil oči zase otevřu a nahlédnu k jeho zdroji. V
"No?" zabručím otráveně.
"Můžeme si promluvit?"
"Mhm," vydám ze sebe zvuk na souhlas. Tiché kroky přistupující k mojí posteli mě přesvědčí o tom, že osoba právě vešla.
Posadí se vedle mě. Cítím jeho pohled na své tváři, i když mám přes oči hozenou ruku, abych neviděl denní světlo.
"Vím, že jsi byl včera trochu mimo sebe," začne. Hned na to se zasekne a rozmýšlí, jak pokračovat.
"A-ale to, jak ses měl k Tommymu, co jsi mu říkal… a jak jsi mě poslal pryč," zesmutní.
"Máš pravdu, omlouvám se, Matty," řeknu první věc, co mě napadne. Netuším, že bych se nějak měl k Tommymu, ani že bych mu něco říkal, s výjimkou rána, kdy jsem se s ním probudil v posteli.
A nemusím se omlouvat, oficiálně jsem pořád single.
"Jde vidět, že to nemyslíš upřímně," povzdechne si. Odtáhnu ruku ze svého obličeje a nemotorně se posadím. Přivřu oči, protože moje hlava začne zase bolet.
"Ale, no, pojď sem," natáhnu ruce a prsty udělám gesto pojď. Matty se došourá ke mně a spadne do mojí hrudi. Obejmu ho a začnu se mu prohrabovat ve vlasech. Sice mi tlačí do modřiny, ale nechci ho odtáhnout.
"Co se včera vůbec stalo?" zeptám se opatrně. Možná jsem mu řekl něco hnusného, když jsem ho pak poslal pryč.
"Víš, byl jsi hodně opilý, naboural jsi auto a já na něj, mimochodem, zavolal odtahovku. Místo, kde jsi naboural, jsi nějak vybrblal cestou sem do pokoje, kam jsme tě s Thomasem táhli. A.. když jsi přišel, říkal jsi mu něco o kotěti, a jak ti moc chyběl a objímal jsi ho a bůhví, co ještě. Pak ses pozvracel a vyhodil jsi mě. Jel jsem najít to tvoje auto, takže nevím, co se tu dělo. Viděl jsem, že utíkal z tvého pokoje a měl co dělat, aby se nerozbrečel. Teda, vypadal tak."

"Miluju tě," zamumlá do mojí hrudě po chvíli, co se pohupuju s ním v náručí.
Otevřu pusu na náznak toho, že něco řeknu, ale raději si to rozmyslím. Neublížím mu.
"Řekni to taky," pobídne mě, "někde uvnitř to přece musíš cítit."
"Víš můj názor na tohle," přitisknu si ho blíž.
"Řekni mi to do očí. Řekni mi do očí, že se do mě nikdy nezamiluješ a.."
Trochu se odtáhne, aby se mi mohl dívat do očí.
"Nech toho," přiložím mu prst na rty a přeruším ho tím.
"Zamiloval ses do něj?" odsune můj prst. To je dobrá otázka, taky bych to rád věděl.
"Proč pořád chceš vědět, koho miluju a koho ne? Ode mě lásku nemůžeš chtí-"

"Kurva!"
Odněkud z domu se ozve hlasitý výkřik. S Mattym si vyměníme překvapené pohledy, než oba vstaneme z postele. Chytím se za hlavu a promnu si spánky. Dám si nějaký prášek.
Ovšem, až vyřeším tady tenhle problém s křičícím Tommym.
Vyjdu na chodbu před svůj pokoj a rozhlédnu se. Hledání mi ale usnadní fakt, že blonďák právě vyběhl naproti mně a málem nás oba s Mattym porazil na zem.
"Spěcháš?" položím mu otázku za poloběhu. To teď budem závodit i v baráku, hezký.
Neodpovídá. Zamíří ke dveřím na zahradu a zavolá Ettu, která za ním okamžitě přiběhne.
Poškrábe ji za ušima a letmo se na ni usměje. Než se stihnu vzpamatovat, je v kuchyňském koutu a něco hledá. Sleduju ho. Napustí sklenici vody a z kapsy vytáhne lék na bolest hlavy, který se snaží otevřít. Ukáže svoje bílé zuby a roztrhne ho. Obsah sáčku vysype do vody a bez toho, aby ke mně zvedl zrak, mi ho vtiskne do ruky se slovy: "Nemáš zač."
"Děkuju," vydechnu zaujatě a napiju se. Tomuhle se říká - zdatný chlap. Vypadá, že se za chvíli zhroutí, ale stejně se o mě stará. To je hezký…
Počkat!

"Tommy Joe!" položím skleničku na kuchyňskou linku a vyběhnu za ním. Létá po předsíni jako šílený a prohrabuje si vlasy.
"Nech mě bejt!" zavrčí, když se přiblížím. Vypadá, že brečel, nebo má alespoň málo k tomu, aby začal. Nebo se mi to jen zdá?
"Hej, hej, uklidni se, ano?" chytím ho za ramena a donutím ho se na mě podívat. Jeho oříškové oči hypnotizují ty mé. Myslím, že se čeká jen na to, kdo to udělá první.
Skoro nedýchám, jen, abych ho nevystrašil, nebo nepokazil moment, nebo neudělal cokoliv, co by ho mohlo odehnat.

Zastaví mě dlaně na mé hrudi, které se mě snaží odstrčit.
"Dobře, tak ne," ustoupím. Pořád svírám Tommyho paže. "Jen mi řekni, co se stalo," dodám.
"Volala mi," nasucho polkne a sklopí pohled, "volala a.. já jsem teď v prdeli."
"Volala? Kdo?"
"Liz. Ona je," zase se zasekne a nervózně vydechne, "těhotná."
"To je důvod, proč jsi plakal? Máš červené oči," řeknu první otázku, co mě napadne. Netuším, co se říká na neplánované těhotenství bývalé přítelkyně. Mně se tohle nikdy nestane, Matty asi neotěhotní, Saulimu se to taky nepovedlo a kdyby cokoliv, kondomy to jistí.
"Ne! Jenom- sakra - je toho tolik! Vůbec nevím, co mám dělat! Celá tahle situace se mnou tady, s tebou, s Danielem, s Morbidem a do toho ještě ona, čekající moje dítě! To, jak mě líbáš, co jsi říkal minulou noc a teď si kurva nepamatuješ ani jediný slovo!" uprostřed monologu se mu začnou spouštět slzy po tvářích. Ať nebrečí, proboha.
"Omlouvám se, nepamatuju si to, opravdu," pokrčím jemně rameny.
"Tohle je ta chyba! Slova omlouvám se nejsou to, co tě vždycky zachrání!" žduchne mě do ramen.
Chvíli se na sebe díváme jako dva boxeři, co právě vešli do ringu a čekají na pokyn, aby mohli začít zápasit.
Jeho drobnější tělo se natiskne na to moje a svými blonďatými prameny vlasů mi spolehlivě polepí rty.
"Promiň, promiň, promiň," fňuká do mojí odhalené hrudě, přičemž mě svírá okolo pasu, "nechtěl jsem tak vyjet."
"Neplakej, prosím tě, rozmažeš si make up."
Začnu namotávat delší prameny jeho mnou oslintaných vlasů na prsty. Tohle vždycky fungovalo.
"Minulou noc jsi řekl, že mě miluješ a že s tebou mám zůstat," promluví. Zarazím se.
Vážně jsem mu řekl, že ho miluju? Tak to je..

Než stihnu cokoliv odpovědět, zamluví to.
"Chápu," setře si slzy a snaží se pousmát, "samozřejmě, že jsi to tak nemyslel. Musím jít k Liz, vrátím se později, kdybys mě hledal."
"Nemyslel jsem že- já- to samo, nechtěl jsem říct že- teda chtěl- teda."
"Už mlč, ano? Taky můžeš někomu ublížit."
"Počkej!" zastavím ho, než odejde. Dám mu pořádnou pusu na čelo, které se překvapivě nebrání, a pustím ho pryč. Vůbec se mi nelíbí, že v tomhle stavu někam jde.

*Tommy
Co jsem vlastně, kurva, čekal? Že bude všechno normální?

Měl bych přestat být tak moc v prdeli ze všeho, co se mi děje.
A když vezmu kolem a kolem tu situaci s dítětem, není to tak hrozné, jak jsem si zpočátku myslel. Postavím se k tomu jako chlap, tohle dítě je moje jediná šance, jak mít rodinu. Někoho, koho můžu mít rád bez toho, aby mi pořád někdo lezl do cesty.
Sice Liz zrovna neměla být matka mého potomka, ale jinou ženskou nenajdu, z Adama dítě nevydoluju a z jakéhokoliv jiného chlapa taky ne. Budu jako normální třiatřicetiletý dospělý.
Vyjdu na ulici a zamířím ke svému bývalému bytu. Je to asi hodinu cesty pěšky, takže si mezi tím můžu vyčistit hlavu.

Čtvrt hodiny jdu po chodníku, s pohledem upřeným do země. Okolo mě jezdí auta, větvě stromů se vlní ve větru, ostatně, jako každý den. Nic zajímavého.
Až na auto, které zpomaluje vedle mě. Ohlédnu se za ním. Má lesklý stříbrný lak, jeho majitel si stahuje okénko. Rozpoznám v něm Daniela, který se na mě sladce usmívá. Zastavím se a nenápadně zvednu koutky do něčeho, co má připomínat úsměv.
"Co tak sám?" zastaví auto a nahne se ke dveřím spolusedícího, aby je otevřel.
"Větrám si hlavu, znáš to," mírně mávnu rukou, jakože je to stejně jedno.
"Můžeme větrat spolu," nabídne, "nasedej!"
"Víš, mám trochu problém, tak ho teď jdu řešit. Promiň, nemám teď čas na rande," omluvím se.
"Nemusíme mít rande," nakrčí obočí.
"Vážně musím jít, ale děkuju, Danieli."
"Tak tě alespoň odvezu, stejně jen tak jezdím po městě. Nemám nikam namířeno, tak alespoň udělám radost jednomu hezkému blondiemu," ukáže na mě. Zakroutím hlavou a shodím si vlasy do obličeje, abych zakryl svoje červenající se tváře. Tady tenhle můj problém s červenáním fakt není příjemný.
"Je to jenom kousek, můžu to dojít," podívám se dál do ulice.
"Odmítáte mě, pane Ratliffe?" zamračí se. Obejdu auto a sednu si na místo spolujezdce.
"To bych si nedovolil," řeknu dotčeně.
"Kam mám jet?" zeptá se. Nadiktuju mu adresu, kde Liz bydlí. Vůbec nevím, co jí řeknu, nebo co ona řekne mně.

"Tak co Adam? Přestalo to být takové peklo, jak jsi mi popisoval?"
"Hádám, že jsme v pohodě," pokrčím nevzrušeně rameny.
Samozřejmě, že nejsme v pohodě! Řekl, že mě miluje a nepamatuje si to a já z toho teď mám totální výbuchy všech emocí najednou a chce se mi něco rozbít a brečet a smát se tomu, jak jsem blbej a odstěhovat se od něj někam hodně daleko, třeba odletět do Evropy a…!
"Jo? Tvoje uslzené červené oči na to nevypadají," připomene mi.
"To nic není," odkloním od něj pohled.
"Tvoje oči říkají něco jiného," odbočí a zase se mi začne věnovat, "tak mi to řekni, víš, že se mi můžeš svěřit."
"Nehodlám tě zatěžovat s-"
"Řekni mi to, blonde," položí ruku na moje stehno a věnuje mi důležitý pohled.
"Umh, prostě byl trochu mimo a říkal... věci. Trochu mě to mrzí," povzdechnu si. Připadám si jak puberťačka.
Jeho výraz tváře se náhle změní. Jako by ho něco naštvalo.
"Vsadím se, že často říká nějaký věci, co by mohli lidi mrzet, že?"
"Občas," usoudím, "každý to dělá. Myslím, chyby."
"Nemyslíš, že jich dělá nějak moc?" zavrčí.
Nasucho polknu a letmo se mu podívám do tváře. "Jsi v pohodě?"
"Je to arogantní namyšlený egoistický sobec, který nebere ohledy na ničí city, jen na ty svoje," odpoví mi.
"Mám ho rád," odporuju mu.
"Myslíš, že tě někdy bude milovat? Já si teda myslím, že člověk jako on ani nemůže normálně milovat! Nezáleží mu na ničem a na nikom!" stiskne mi stehno. Nepříjemný pocit projede celým mým tělem.
"Záleží mu na mně," špitnu.
"Záleží mu na tobě? Že bys byl výjimka? Pochybuju, silně pochybuju, nikdo nikdy nebyl výjimka a ani ty nejsi!" zvýší hlas. Není to tak, že by křičel na mě, spíš jen tak obecně, ale stejně mám strach. Nepamatuju si, že by se zmínil o tom, že Adama zná nějak blíž.
Jednou rukou mi drtí stehno a druhou řídí.
"M-myslím, že bych měl jít," odtáhnu jeho ruku.
"Nikam nejdeš," odsekne. Mám strach.
"J-já už to dojdu, děkuju za odvoz," vykoktám.
Zastaví auto a otočí se na mě.
"Teď můžeš jít, jsme tady," řekne o trochu klidněji a otevře mi dveře.
Oddechnu si, vyděšeně se usměju a vylezu z auta.

Oficiálně nejdivnější rozhovor, jaký jsme kdy vedli. Myslím, že Daniel něco skrývá.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zIMKA zIMKA | 12. srpna 2015 v 16:03 | Reagovat

SKRYVA PTAKA OHNIVAKA A JA SE ASI NEUMIM ANI TREFIT ANI PORADNE NA HVEZDICKU CMUK

2 lenočka lenočka | 13. srpna 2015 v 10:12 | Reagovat

Fakt divný rozhovor. Adam by sa uż mohol aj konečne rozhodnúť čo vlastne chce a predovšetkým koho. Tuto poviedku milujem ale už by mohla tam byť nejaká ta cute a love akcia.

3 Ellie Ellie | 13. srpna 2015 v 20:41 | Reagovat

Liz je pěkná mrcha, pochybuju, že to dítě je Tommyho. A Daniel mě děsí.

4 Karin Karin | 17. srpna 2015 v 20:57 | Reagovat

Taký si myslím že to dítě není jeho a Daniel má asi stejnou zkušenost z Adamem jako Tommy. ???  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama