17. Children of Fate

29. července 2015 v 1:19 | Khaleesi |  Children of Fate


Po pár hodinách od doby, co jsem Mattyho vysadil u domu, se válím po barovém stole s panákem Tequily. Poslouchám historku nějakého muže, co sedí vedle, o tom, jak v klubu našel "buznu" a jak si ho pak s jeho kámošema podali. Chudák kluk, skončil zmlácený, se zlomeninama a údajně mu něco nacpali do zadku. Flašku od piva, myslím.
Asi bych měl vypadnout, tohle není bezpečný. Prohrábnu si vlasy a odsunu se dál. Vytáhnu si z kapsy bankovku a hodím ji směrem k polonahé barmance.
"Hele, tenhle vypadá jako buzna!" zahlásí silnější chlap vedle toho, co říkal historku. Koutkem oka uvidím, že ukázal na mě.
"Jo, proklepnem si ho!" zařve ten vedle něj. Ztuhne mi krev v žilách. Začnu se nejrychlejším krokem, co umím, odebírat ven z klubu. Dobrý, nemají mě, už jsem skoro venku. Povzbuzuju se a snažím se ve tmě najít východ ven. Bohužel, při alkoholu, co mám v krvi a stresu z chlápků, co na mě ukazovali, se hledání zdá těžší, než ve skutečnosti je.
Najednou mě někdo silně žduchne z boku. Nečekám to, takže okamžitě odletím ke stěně. Pořádně se při tom praštím do hlavy. Od teď už jen gay kluby, vždycky jen gay kluby, žádné náhodné hospody.
"Aha, tady ho máme!" zaraduje se jeden z chlapů. Vypadá jako kulturista a smrdí, jako kdyby se týden plazil kanálem. Za ním uslyším několik hlasů, co mu průběžně přitakávají. Mýma mlžícíma se očima se snažím zaostřit na postavy. Je jich tam asi pět, nebo šest. Pomozte mi někdo, já ještě nechci umřít.
Nemám šanci utéct.
"Co bys řekl na děvku s pěknýma kozama?" chytí mě pod krkem a skoro mě zvedne.
"V pohodě," uznám chraplavým hlasem. Dusíš mě, debile!
"Jenom v pohodě, čuráku?!" zařve na mě naštvaně a jednou rukou povolí. Místo krku to teď schytala moje lícní kost, do které silně narazila jeho pěst. Tvář mi začne okamžitě hořet.
"Pusť mě," zasýpám. Zalomcuju sebou, abych dal najevo, že už stačilo. Na to mi jako odpověď přiletí další pěst, na to stejně místo. Ucítím pach kovu. Kovový pach krve, která mi teče z tváře. Neskutečně to bolí, mám pocit, že omdlím.
"Nestěžuj si! Mám ti snad radši, než děvku, nabídnout holou prdel, co?!" zasměje se pobaveně a jeho nabušení kámoši s ním.
Neodpovídám. Je jich šest, s tímhle sedm, pravděpodobně to nepřežiju.
"Tak co, ty buzerante?! Šukáš prdele?!" praští se mnou o stěnu a promluví blízko mého obličeje.
A pryč. A hned.
Použiju svoje volné nohy a kopnu kulturistu do rozkroku.
"Ty kokote! Chlapi, chyťte ho!" zařve. Strčím mu do ramen tak, aby spadl na své společníky a zavalil je. Mezi tím, co se válí na zemi, já mám čas utéct.
Vyběhnu rovnou ke svému autu. Motá se mi hlava a je mi celkově hodně špatně. Moje tvář pořád krvácí. Okamžitě se snažím nastartovat auto, které ale, ne a ne naběhnout. Fuck, tohle je jak z nějakýho blbýho filmu! Notak, jeď, prosím.
V bočním zrcátku zahlédnu pět chlapů, co se řítí k mému autu. Jestli se nerozjedu, jsem mrtvý.
Moje hlava se zatočí ještě víc, když uvidím, jak jeden z nich drží v ruce kovovou trubku.
Naštěstí se moje auto na poslední chvíli vzpamatuje a snad nejvyšší rychlostí se rozjedu pryč.

Když se trochu uklidním a chvíli jedu po lesní cestě od hospody, moje oči se začnou samovolně zavírat. Začalo pršet, takže silnice pěkně klouže.
"Died last night in my dreams," začnu si prozpěvovat vlastní song, abych se držel vzhůru. Zpívám jako chobotnice. Chobotnice nezpívají, ale je to jako kdybych měl na hlasivkách a v puse nějaký jejich sliz.
"Walking the streets of some old Ghost Town," poslední dvě slova už zazpívám z posledního dechu, než moje čelo jemně dopadne na volant. Hned ale otevřu oči. Notak, Adame, řídíš auto, vzpamatuj se!
Promnu si rukou oči. Poslední, co vidím, když ruku dám zpátky na volant, je mohutný strom, který se tyčí přede mnou.

*Tommy
Domů přijíždím s Danielem až za tmy, okolo půl jedenácté v noci. Vzal mě na jídlo, pak někam na projížďku autem a skončili jsme u výhledu na celé Los Angeles. Říkal mi o tom, že někde tam je jeho hvězda. Už se o hvězdě zmínil podruhé, a když jsem se zeptal, kdo nebo co to je, prostě řekl, že každý jednu má. Víc se k tomu nevyjádřil. Mám mu rozumět, nebo co?
Vystoupím z auta a zamířím rovnou k Adamovu domu.
"Počkej, blonde!" uslyším jeho hlas od auta. "A co pusa, hm?"
"Tak fajn," řeknu naoko otráveně a otočím to zpátky k němu. Vtisknu mu lehký polibek na rty.
"Mimochodem," začnu, "vím, že mi do toho nic není, ale s kým jsi telefonoval dneska odpoledne, než jste se pustili s Adamem do války?"
"S kamarádem, jestli tě to vážně tak zajímá," odpoví mi pohotově. Sakra. Čekal jsem, že ho tím zaskočím.
"No, já jen.. uhm, neřeš to," vzdám se, jakmile uvidím v jeho očích takový ten pohled: jako vážně?
Po chvilce ticha vyhrknu něco jako: "Měj se."
Zbavím se trapné situace tím, že se zavřu v Adamově domě. Sundám si boty a vejdu do předsíně.

"Žijete?!" zavolám. Rozhlédnu se po obýváku a kuchyni. Není možné, vždycky tady dole někdo bývá. Někdo, kdo umí mluvit, protože Etta je tu vždycky. Pobíhá na zahradě.
"Žiju jenom já," ozve se seshora schodů. Morbid vypadá, že se chystá na výlet. Nebo nejmíň na procházku lesem. Skoro v jedenáct. V noci. Za tmy. Brr.
"Tak to není zrovna potěšující zpráva," utrousím poznámku.
"Věř mi, taky tě nevidím nějak rád," nahodí falešný úsměv, "ale mimo tvou pochybnou existenci - neviděl jsi mého přítele?"
Tvého přítele, zopakuju si v hlavě rýpavým tónem.
"Ne, TVÉHO PŘÍTELE jsem neviděl," protočím oči.
"Hele, nech si to pro sebe. Žárli si dál, o tebe se stejně nikdo nezajímá. Jde mi o to, kde je Adam. Slíbil, že přijde brzo," nakrčí nespokojeně obočí. Porozhlédnu se. Na kuchyňské lince uvidím velký ostrý nůž, který tu nechal Adam, ještě od oběda, který jsme stejně nejedli. Zadívám se na nůž, na Morbida, zase na nůž a na Morbida. Mám ho zabít? Nebo.. utopit? Vykuchat? Podřezat? Udusit?
Když na mě hodí ten svůj kukuč, jakože, proč na něj tak čumím, raději uhnu pohledem.
A kašlu na něj!
"Slíbil, že přijde brzo, ale když zjistil, že jsi pořád živý. No, kdyby se rozhodl se jít pobavit do podniku.. vašeho druhu, nedivil bych se."
"Našeho druhu?!" vyštěkne na mě. Založí si ruce v bok, jako starosta a pokračuje: "Děláš, jako bys nebyl gay!"
"Ale já nejsem," potvrdím. Jako odpověď dostanu frustrovaný povzdech a mávnutí rukou.
"Ty nejsi gay a já nejsem Adamův přítel, huh?"
"Ale ty nejsi," připomenu mu. V ten moment mám co dělat, abych nevybuchl smíchy.
"Rozhodně jsem jeho větší přítel, než ty."
"Vážně máš potřebu si tohle dokazovat, Matte?"
Na moji otázku neodpoví, jen něco zabrblá, než vyjde k ledničce.
Tak, a máš to! Najez se a odplaz se, odkud jsi přišel.

Sednu si do obýváku a pustím si televizi. Nic, nic, nic, jako vždycky.
Najednou se rozezvoní zvonek ode dveří. Vstanu a doběhnu do kuchyně. S Morbidem si vyměníme pohledy, než oba vyrazíme ke dveřím.
Otevřu je jako první, načež mi okolo krku padne promočený, opilý a pomlácený Adam.
"Ahoj, kitty," pozdraví mě a silně mě obejme. Protahuje slova, jako by ani neměl sílu mluvit.
"Zdravím," vší silou ho odtáhnu ode dveří a posadím ho na nízký botník, který je hned vedle dveří.
Chytí mě okolo pasu a natiskne hlavu na moje břicho. Chvíli váhám, než si položím lokty na jeho ramena a začnu mu jemně prohrabovat vlasy.
"Konečně jsi tady, chyběl jsi mi," promluví do látky mého trika. Nespokojeně se podívám na jeho tvář, nakloním se, kam až mi dovolují jeho silné paže. Asi je hodně mimo. Sakra, kéž by tohle říkal střízlivý a při smyslech.
"Ah, to je.. milé," odpovím mu. Co se říká opilým lidem?
"Už za ním nechoď, zůstaň se mnou, prostě už s ním nebuď, je to hajzl, prosím tě, Tommy Joe," začne opakovat pořád dokola stejné fráze. Vím, koho myslí.
"A tohle je zas co?!" ozve se Morbid, který nás mlčky sledoval.
"Nemyslím si, že je ve stavu, kdy by ti mohl odpovědět," oznámím mu, když se odtáhnu od Adama. Kleknu si naproti němu a chytím mu pravou tvář, abych jeho hlavu nasměroval na sebe. On si ale se spokojeným výrazem lehne na moji dlaň tak, že mi ji přimáčkne mezi svou hlavou a ramenem.
"Nekomplikuj mi to," pokárám ho. Dotknu se i jeho levé tváře. U toho ale zasyčí bolestí.
"Sakra, promiň," odtáhnu svou ruku a podívám se na Morbida, který pořád stojí jako voják v poli.
Ukážu mu své prsty od krve.

"Pusť mě k němu, ty.." zavrčí Morbid, než mě pořádně odstrčí od Adama, "budeš mi sahat na přítele a ještě budeš drzý, ne?!"
Klopýtnu. Zastaví mě až stěna, na kterou spolehlivě dopadnu. Naštěstí jsem se udržel na nohou, takže v pohodě.
"Adame, co se stalo? Kdo ti to udělal?" doluje z něj otázky. Adam zavírá oči, mám pocit, že ani neví, co se děje.
"Omlouvám se," vykoktá najednou. Beze slova se na ně dívám. Když se se mnou hodlá náš velký tanečník přít, pak ano, ať se stará sám. Je to přece jeho přítel, ne?
"Za co? Co se stalo, mluv, sakra!" zatřese s ním Morbid. Adam otevře oči a podívá se na mě.
"Jel jsem-" zasekne se.
"Kam?!" vyjekne Morbid. Svírá mu ramena a jemně s ním třese pokaždé, když usne.
"Jel jsem se napít, fajn?" zvedne jeden prst do vzduchu a zakolíbá se jako tučňák.
"No?!"
Mám chuť Morbidovi říct, aby s ním přestal třást, jinak mu nablije do klína, ale neudělám to.
"Protože jsem byl naštvaný," prohlásí, "a tak jsem tam jel a.. pár chlapů mě vzalo a.."
"A zmlátili ho, logicky," dodám a Adam se na mě pousměje.
"Ty mlč!" otočí se na mě Morbid.
Adam ukáže na mě a začne brblat něco ve smyslu, že mám pravdu.
"A pak jsem naboural auto, tam, na jiný straně města," přizná.
"Jak ses dostal domů?"
"Pěšky, Matty," odpoví dramaticky, "pěšky."

"To stačilo, dostaneme ho nahoru," zavelím. Morbid uhne a já chytím Adam za ruce tak, abych ho mohl zvednout na nohy. Je trochu obtížné zvedat Hulka, ale zvládl jsem to. Místo toho, aby se mě třeba chytil, mě znovu obejme, tentokrát kolem krku. Zaboří mi ruku do vlasů a silně si mě k sobě natiskne. Mám strach, že mě udusí.
"Přestaň!" odstrčí ho Morbid a hodí si jeho ruku okolo krku. Já instinktivně vezmu druhou a udělám to samé.
Když vytáhneme Adama nahoru na schody a došoupeme se s ním do ložnice, jsme oba víc, než vyčerpaní.
Sednu si k němu a začnu mu rozepínat ty komplikované - páskové boty.
"Nechci, aby ses ho dotýkal," zaprská za mnou najednou Morbid a já mám vážně chuť mu jednu vrazit.
"Podívej se na tohle," pokynu rukou k člověku, kterého právě svlékám.
"Ne, ty se na to podívej. Tohle je kvůli tobě!" opraví mě.
"Kvůli mně? Děláš si ze mě prdel?"
"Kdyby ses nezačal tahat s tamtím.. jakkoliv se jmenuje, Adam by se takhle nezřídil!" zařve na mě.
"Neříkal jsi náhodou, že ty jsi jeho přítel?! Co to má co dočinění se mnou?!" rozepnu jednu z bot a odhodím ji se vztekem pryč.
"Nechci vám do toho lézt," ozve se od postele, "ale myslím, že budu zvracet."
Po tomto pokynu se Matty otočí a bleskovou rychlostí se objeví s obrovským kýblem v ruce. Položí ho k posteli a vyčítavě se na mě dívá. Adam za mnou zvrací a já tu sedím na jeho posteli s jeho přítelem- polopřítelem. Je tohle to, co jsem čekal od života?
"Bude to dobrý, neboj," přelezu vedle Adama a začnu mu pomalu rozepínat knoflíky od světlé košile, kterou si oblékl.
"To si snad dovoluješ moc, ne?!" okřikne mě Morbid.
"Tak hele, ty nádhero," opřu se do něj, "kdo se o něj vždycky staral? Kdo by pro něj udělal první poslední, celých šest let, už od začátku? Kdo za ním stál, celou dobu, mezi tím, co ty jsi v jeho životě ještě vůbec neexistoval? Já, Matty. Já jsem jeho...nejlepší přítel. A kdo jsi ty? Tanečník, co jen tak přišel do jeho života. Nezapomínej, kdo jsi a kde je tvoje místo. Člověk jako ty mě nemůže poučovat o tom, co si ke komu můžu dovolit."
"Odejdi, Matty," zastane se mě polomrtvý Adam, "hned."
"To nemyslíš vážně, že ne?" zeptá se zoufale. "Vy jste se na mě domluvili!" obviní nás.
"Prostě odejdi!" zvýší hlas, než zase upadne do toho polospánku, ve kterém doteď byl.
Nepřesouvám pohled nikam jinam, soustředím se na Adama.
S výkřikem: "Tak si vyliž, debile nevděčný-" uslyším silné prásknutí dveřmi. Morbid odešel.

Rozepnu Adamovu košili úplně a odhalím něco, co jsem vážně nechtěl vidět.
Červenou modřinu, místy přecházející do fialova, co se rozléhá na jeho vypracovaném břiše.
"Adame, to tě takhle zmlátili?" jemně se dotknu modřiny. Pod svými prsty ucítím, jak se jeho svaly stáhly.
"Takhle jsem naboural," vysouká ze sebe větu. Jestli on je na tom takhle.. kde a jak je na tom jeho auto?
"Proč jsi se opil? A hlavně, proč jsi pak šel za volant?"
"Kvůli tobě," přizná se. Nasucho polknu. Kvůli mně?
"Nerozumím ti.. proč?" zeptám se znovu na podobnou otázku.
"Protože nechci, abys byl jenom můj nejlepší kamarád."
Je hodně na mol.

__
Nejdelší část, co jsem kdy psala (hned po konci DS)
Btw, ha! Hnuli jsme se z místa!
TEĎ POTŘEBUJU OMLUVIT CHYBY :D <33
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 29. července 2015 v 7:41 | Reagovat

Páni, Adam je pěkně zřízený a to ve všech směrech chudáček malý :-( Ale to jak se tiskne k Tommymu a Tommy se o něj stará je sladký . Snad to tak bude pokračovat i za střízliva :-D

2 Karin Karin | 29. července 2015 v 22:18 | Reagovat

Doufám že jej Tommy bude ošetřovat a ne to zelený a jen aby si Adam pamatoval co řekl Tommymu ale pochybují. :-(  :-D

3 Katka Katka | E-mail | 30. července 2015 v 19:23 | Reagovat

Tak to je teda mazec. Adam na mol. Ještě ho zmlátí. Chudik. Nabourá. Aspoň došel dom. Kde se o něj postará Tommy. Dobře vyšoup Mattyho :-D  :-D  :-D  :-D

4 ZIMKa ZIMKa | 3. srpna 2015 v 6:59 | Reagovat

ZA TENHLE DIL PART NEBO NECO RIKEJ TOMU JAK CHCE BYS ZASLUZILA MINIMALNE NOBELOVKU
FHJDNFJDKFJDMDMDMDCUDUWJWDKJJXXH

5 Janimi Janimi | 3. srpna 2015 v 13:38 | Reagovat

Pekný aj keď bolestivý dielik ;-) . Tak ostal len Tommy ...zatiaľ, ako ošetrovateľ,...čo bude až Adam vytriezvie ?...uvidíme ;-)  :-D

6 Steeeva Steeeva | Web | 5. srpna 2015 v 20:11 | Reagovat

som zvedavá či to isté bude tvrdiť aj po tom keď sa vyspí a vytrezveje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama